Odignorovávám čtyři budíky a nakonec se rozhoduji, že si dneska přispím. Ze spacáku se vysoukám v sedm a k mému překvapení na břehu jezera vidím rybáře. Podle bílého trička a svítivě oranžových bot to musí být Jumbo. Jak je tohle sakra možné?
Další hodinu fotím kytičky a Jumbo vyplétá muškařskou šňůru z keřů, kam ji každou chvíli odfoukne vítr. Na trail se velmi pomalu vydáváme až v půl deváté a naše tempo není rozhodně závratné. Pauzu děláme hned o pár mil dál, kde probíhá velké focení s milníkem 1000 mil. Sakra, ještě nejsem ani v polovině!
Po cestě nám tak trochu dochází, že by bylo celkově lepší, kdybychom do Pinecrestu dorazili už dneska večer. Když při obědě navíc vidíme blížící se bouřkový mrak, hecneme se, že to dneska dojdeme. Z 22 kilometrů je tak najednou 32. Jumbo mi mimochodem opravuje rozbitý hořák s kousavou poznámkou, že bych v rozbíjení věcí mohla zpomalit. Ukazuji mu týden staré boty, ve kterých už mám díru.
Bouřka nás brzy dohání. Proškoleni tou poslední rychle stavíme stan a schováváme se. Po deseti minutách je ale po všem a těch pár kapek ze stanu rychle setřesáváme. Trošku je mi líto, že musíme pokračovat do kopce. Temný mrak je pořád nad námi a pohybuje se prakticky stejnou rychlostí jako my. Díky tomu na nás padá jen pár kapek, ale blesky a hřmění máme z první ruky.
K silnici dorážíme v sedm a naštěstí se zlá předtucha o složitém stopování nenaplnila. Do 15 minut máme odvoz přímo ke Strawberry Store, našemu resupply spotu, od příjemného amerického páru vracejícího se z dovolené. Po cestě opatrně sondují, jaký vztah mají naše země k Americe, a dokonce padá otázka, zda jsme tým Biden nebo Trump. Místo odpovědi jsme je politovali, že si musí vybrat mezi šíleným populistou a popleteným dědou. Reakce to byla asi správná, protože nás v pořádku vysazují před obchodem. Ostatní nás čekají až další den ráno, dostane se nám tak bouřlivého přivítání.
1603 km ➡️ 1638,5 km ➡️ Pinecrest
