Díky bohu, že mě Miranda přiměla postavit si stan. Náš návrat na trail se asi rozkřikl, protože večer na nás čekala celá armáda komárů a vos. Společnou večeři jsme musely po čtvrt hodině rozpustit a evakuovat se za moskytiéru. Jedna z výzvědných jednotek nicméně objevila díru ve stanu, takže v mém případě boj pokračoval i během noci.
Ráno jsem první vzhůru i sbalená a motivovaně vyrážím dokončit tenhle posraný dvanáctikilometrový kopec. Motivace mě tedy několikrát opouští a rezignovaně čiluju ve stínu. S myšlenkou na odpočinek u studené říčky dorážím k sotva kapajícímu zdroji vody a v rozladěnosti si málem sedám na chřestýše. Ten asi rozpoznává moji mizernou náladu, protože se jako první chřestýš na trailu nezdržuje chřestěním a rovnou se odporoučí pryč.
Říčka značí konec nejhoršího kopce ale ne stoupání. To bude pokračovat po celý dnešek. Výhledy nejsou zatím nijak dechberoucí, tak většinu času zírám do země a do mapy, kde kontroluji zdroje vody.
Peak každého hikerského dne je jídlo. Protože už jsem se dostala do fáze, kdy trpím nevolností jen z pohledu na čínskou polévku, žiji aktuálně jen z bramborové kaše a hluboko zmrazených jídel. Ty jsem tentokrát musela obměnit za nevyzkoušenou značku. Což je chyba, nad kterou by zakroutil hlavou každý zkušený hiker. Nikdy na trail nebrat nevyzkoušené jídlo! Porci dojím jen z donucení, protože vynechat další jídlo si nemůžu dovolit. Co budu dělat s dalšími čtyřmi baleními v batohu, nechávám k řešení na příští dny.
Sama jsem překvapena, kolik jsem toho zvládla ujít. Bohužel jsem tak trochu utekla Mirandě. Posílám ji zprávu, že mě musí dohonit, protože ji dlužím peníze. Přečte si ji asi za hodně dlouho, protože signál je tady podobnou vzácností jako čisté nohy.
2427,3 km ➡️ 2462,8 km
