Vycházím i na sebe pozdě a na trailu nepotkávám ani živáčka. Vypadá to, že se PCT kompletně vylidnilo a většina hikerů to buď vzdala úplně nebo to aspoň vzdala s požáry a přeskočila někam dopředu. V naprostém chillu jsou i srnky, které mě naprosto ignorují a obcházejí mě na vzdálenost jednoho metru. Asi aby se neřeklo.
Oregon mi zatím nedokázal, že je něco jiného než Kalifornie číslo 2. Na suchou trávu jsem koukala tři měsíce, já chci vidět zelenou barvu! Honey bun doháním v momentě, kdy obědvá hned vedle silnice. Takový homeless style. Zrovna ji vnucuji ještě domácí koláč a Nutellu, abych je nemusela nosit, když slyšíme za zatáčkou kouzelné slovíčko “trail magic”. Chvilku ještě čekáme, abychom nevypadaly jako hladové kobylky, ale brzy stojíme u obřího auta s přívěsem a pomáháme vyskládat všechny věci.
Trail magic má na svědomí starší americký pár, který Pacific Crest Trail podnikl ještě v době, kdy neexistovaly mobilní aplikace a batohy měly externí rám. To jsou ti praví hikeři! K mé radosti s sebou přivezli i meloun, prakticky jedinou potravinu, která mi nepůsobí problémy.
Od Trail Magicu si zkracujeme cestu po silnici. Míjíme několik obřích baráků, které jsou uprostřed ničeho, ale stejně jim před vchodem vlaje americká vlajka. S Honey bun nakukujeme na dvorky, jestli neuvidíme fešného Američana se dvěma psy, který nás v autě minul, ale bezvýsledně. Jediný muž, kterého potkáváme, je Prophet, který na nás už netrpělivě čeká.
Poslední dny vůbec neplánuji a jen slepě pronásleduji ostatní. A dnes měli skvělý výběr nocležiště! Prakticky objevujeme ráj na zemi. Oficiální kemp u jezera, se splachovacími záchody, toaletním papírem, sprchou s teplou vodou a zásuvkami. Navíc vše zdarma a volné, protože je po sezóně! Doslova cítím, jak se moje standardy toho, co je ještě snesitelné, propadají. Jestli to takhle půjde dál, napíšu si schopnost vyžít s málem do životopisu.
2777 km ➡️ 2818,6 km
