Celý den poklidně plyne. Pravidelně se střídají výstupy a sestupy a vodu máme po celou dobu na dosah. Dobrou náladu kazí jenom všudypřítomní komáři.
Navečer dorážíme k silnici do města s divným názvem Government Camp. Stopovat do něj není v plánu, ale pokušení je to obrovské. Přesvědčuji Honey bun, že piknikový stůl, odpadkový koš a signál nám bohatě stačí. Servis ji naštěstí zabavuje na dvě hodiny, až je pozdě stopovat a hledat ubytování.
Hodinu před setměním se rozhodujeme ukousnout ještě trochu z následujícího kopce. Pouštím si do uší Maxine Nightingale a do půlky napůl vyběhnu, napůl vytančím. V půlce zjišťujeme, že všechna místa stojí za velký prd. Z denního hikingu se náhle stává večerní hiking a během další půl hodiny noční hiking.
Dorážíme na místo, kde má být podle aplikace další kempingové místo, ale ve tmě ho nemůžeme najít. „Dáme tomu pět minut, pak vytáhneme čelovky a budeme pokračovat dál,“ rozhodujeme. Takže po pěti minutách vytahujeme čelovky. Já nejdřív musím najít baterky a pak zápasím s otevřením čelovky. „Jak starý je tohle zařízení? 100 let?“ ptá se Honey bun a pomáhá mi zprovoznit světlo. „A to nemá červené světlo?“ No, nemá, takže jdu první, aby všechna zvířata zaútočila nejdřív na mě. Mimochodem kemping spot, který jsme hledaly, byl tři metry od místa, kde jsme zastavily.
Pokračujeme další hodinu v nočním Oregonu, který si tentokrát připravil příjemnou teplou noc. Jediné zvíře, které potkáváme, sedí přímo uprostřed trailu. „Crapaud,“ vyhodnocuje Honey bun. „Ropucha,“ opravuji ji. „Měla bys ji políbit, třeba je to princ,“ pokračuje Honey bun v angličtině. „Proč já? Ty jsi single stejně jako já?“ zajímá mě. „Ale ty teď potřebuješ prince víc než já,“ zdůvodňuje. Vyhodnocuji, že takhle zoufalá ještě nejsem a žabáka překračuji. Honey bun se taky nechytá příležitosti.
Kempíme uprostřed noci vedle parkoviště. Nikde nikdo není a díky bohu nemáme problém najít místo na spaní.
3332,7 km ➡️ 3370,3 km
