Budíček nám dělá vichr cloumající s našimi stany. Skutečnou sílu větru ale poznáváme, až když ztrácíme ochranu stromů a ocitáme se na hřebenu hory. Vítr se do nás opírá plnou silou, cloumá s námi a snaží se nás shodit dolů. Naštěstí odhalený úsek není příliš dlouhý.
Většina PCT hikerů těsně před koncem oregonské části odbočí na Eagle Creek Trail, aby neminula tunel s vodopádem. My nemáme na vybranou, PCT je opět uzavřené a Eagle Creek Trail je naši jedinou možnosti.
Z vysokého očekávání, jaká nádhera nás čeká, ale padáme rychle zpátky na zem. Doslova. Honey bun třikrát. Eagle Creek Trail je strmý, kamenitý a půda se nám hýbe pod nohami. Sestup nám trvá věčnost.
K oblíbenému fotogenickému vodopádu padajícímu přes trail dorážíme dopoledne. Máme štěstí, být jenom o hodinku později, už se tam tlačíme se zástupem turistů. Stačí zatočit za roh skály a pařák na slunci se mění na chladný vánek s vodní tříští ve vzduchu. Vodopád se objevuje přímo před námi a tunel se ukrývá za ním. Cesta k němu je jištěná lanem, ne že by to bylo opravdu potřeba. O hodně dřív, než vstupujeme pod samotný vodopád, dostáváme lehčí spršku. I lehká sprška vás ale může hodně namočit, když pod ní dlouze pózujete na fotky.
Vodopádu chtiví turisty začínáme potkávat záhy. Skupinky puberťáků s energy drinky, lidi v crocsech, slečnu v minišatech, pána v dlouhých džínách. Všichni vesměs s ledvinkami bez lahví vodou, čistí a voňaví. Několikrát odpovídáme na otázku, jak je vodopád daleko. Podle vzdálenosti poskytujeme odpověď v rozsahu od pěti do osmi mil. Nikomu se číslo nelíbí, jako bychom my snad mohly za to, že k vodopádu není natažená silnice.
Civilizační šok nabírá na síle, když nás trail vyhodí na přeplněném parkovišti. Na chvíli obsazujeme místní piknikový stůl, abychom se staly opičkami v zoo. Jsme unavené, špinavé, táhneme obří batohy a ocitly jsme se úplně v jiném světě. Cítím se jako mimozemšťan, který se poprvé setkal s lidským pokolením.
Rezolutně zamítám Honey bunin návrh na stopování. Mám takové zdání, že nikdo z těchto čistých lidí by nás stejně do auta nevzal. Pokračujeme tak několik kilometrů po asfaltu, abychom mohly říct, že jsme na konec Oregonu skutečně došly po svých.
Bridge of the Gods se objeví po naší levé ruce. Nacházíme se nyní pod ním, narozdíl od oficiálního trailu, který hikery navede přímo na most. Honey bun jeví větší zájem o nejbližší restauraci, ale nakonec se nechává přece jenom strhnout mým nadšením. Přebíháme silnici, vymotáme se mezi auty a vstupujete na nejdůležitější most na PCT.
Zatímco auta zastavují a platí poplatek za přejezd, po PCT hikerech nikdo nic nechce. Na mostě není žádný chodník, ocitáme se přímo v jízdním pruhu a auta se nám musejí vyhýbat. Nezdá se, že by to řidičům vadilo, někteří z nich na nás mávají nebo troubí na znamení gratulace.
Přechod mostu a oficiální ukončení Oregonu si necháváme na zítřek. Teď už nemůžu odolávat Honey buninu nátlaku a vydáváme se směr jídlo. A také znovusetkání. V Cascade Lock jsou totiž i Camille&Geoffrey a Jumbo! Francouzský pár se do Cascade Locks vrátil po třech dnech hikingu v opačném směru, Jumbo kvůli rybaření přeskočil část trailu a nyní ve městě čeká na zbytek Trail Family. Všichni se potkáváme v restauraci nad hamburgerem a pivem s názvem Hiker Trash a vyprávíme si, co všechno se nám událo.
3425,3 km ➡️ 3459,6 km (The Bridge of the Gods)
