V pět ráno boj se spánkem vzdávám a místo toho zahajuji boj s chatboxem British Airlines. Když se v sedm probouzí ostatní, nejsem v řešení problému s letenkami o nic dále. Objevila jsem sice cestu, jak rychle donutit automat ke kapitulaci a zahájit komunikaci s živou bytostí, vždy když už jsem se přiblížila k řešení, chat se ale záhadně odpojil kvůli nestabilnímu spojení. Jak snadné by bylo napsat e-mail. British Airlines v 21. století nabízí ale jenom chatbox a telefonní linku do Londýna. Oboje samozřejmě funguje jenom v pracovní dobu anglického času. Možná proto byli všichni ti asistenti s indickým jménem na chatboxu tak neochotní.
Mezitím, co já svádím beznadějný boj s aerolinkami, Honey bun zjišťuje, že její balík zaseknutý v Sacramentu (kde neměl co dělat) se konečně odsekl. Akorát místo na sever putuje na jih a vrací se do San Diega. Rovnou jí říkám, že na start se rozhodně nevracím.
Jediný, kdo má dobrou náladu, je Jumbo. Není divu, když mě v noci prakticky vytlačil z postele a vzal mi celou deku. Ráno se navíc tváří, že nemá o ničem tušení. Necháváme Jumbovi klíče od pokoje, aby si ho mohl užít až do check-outu a loučíme se. Na trailu se s velkou pravděpodobností už neuvidíme. Další setkání tváří v tvář tak bude až v listopadu v Praze.
V devět nasedáme s Honey bun do autobusu směr Portland. Uskutečňujeme tak původní plán a přeskakujeme část trailu. Znovuotevření trailu je něco, na co jsme ani jedna nebyla připravená. Byť jde o naprosto zdůvodnitelný krok, trail stále není otevřen v původní verzi a část hikerů stále skáče dopředu, v hlavě máme malého pochybovačného červíčka. Neměly jsme to přesto zkusit projít? Není to už příliš přeskočených mil? Honey bun trápí výčitky více než mě. Já jsem spíš ráda, že jsme se vyhnuly další stresující části.
Do Portlandu je to z Cascade Locks slabá hodinka. Nadšeny z toho, jak nám cesta hezky časově vychází, skáčeme na základě rady do vlaku směr REI pro nové boty pro Honey bun. Na další zastávce vystupujeme a stoupáme si na opačnou stranu perónu, abychom tentokrát chytly vlak ve správném směru. Ten má bohužel 20 minut zpoždění a naše časová rezerva je v mžiku fuč.
Do REI napůl vběhneme, napůl vpadneme. Přijít pozdě na první setkání a ještě s člověkem, který je ochoten vás 3 hodiny vést do pustiny a pak se sám vracet domů, mi vybičoval hladinu stresu opět na maximum.
Elisku, svojí dopisovací kamarádku po dobu tří let, poznávám okamžitě. Nervozita ze mě prakticky okamžitě opadá. Vidět naživo někoho, s kým jsem propsala tolik hodin, je prostě jen skvělé.
S Honey bun kupuje pár zbytných i nezbytných věcí a v poledne se soukáme Elisce do auta evropského typu, které na parkovišti mezi americkými SUV vypadá, že zabloudilo. Čeká nás tříhodinová jízda přes hranice Oregonu do washingtonské divočiny. Navigace nám neukazuje ani benzínovou pumpu, tak raději tankujeme do zásoby.
V Packwoodu, městečku necelou hodinu od trailu, zpozorováváme první hikery. To ale není to, co zaujme naši pozornost. Je to obří bleší trh, který okupuje celou (a jedinou) silnici v Packwoodu. Samozřejmě vystupujeme a jdeme prožít pravý americký den mezi originální zboží, garážový šrot a podivnou směsku obrazů, vlasových skřipců a motorových pil. K velkému překvapení nacházíme i dvě roztomilá štěňátka a pět koťátek siamské kočky. Odolávám všemu a jsem na sebe patřičně hrdá!
Na trail ve White Pass se dostáváme odpoledne. Loučíme se s Eliskou a přesouváme své zadky z auta na zahradní židličky u trail magicu. Mezi špinavými a unavenými hikery se cítíme provinile, ale zas ne tak provinile, abychom odmítly burger. Naše čistota ale přece jenom trochu moc křičí civilizací, tak se brzy loučíme a táboříme po 3 mílích.
Cascade Locks ➡️ Portland ➡️ White Pass (3697 km) ➡️ 3702,7 km
