Usilovně cpu své věci do batohu, když si uvědomím, že je venku nějaké divné ticho. Honey bun do této doby bez přestávky švitořila. Jsem napůl cesty ven ze stanu, připravená bojovat s medvědem, když Honey bun zakřičí: „Emily!“ Emily je na trailu nejčastější jméno, která to tedy zrovna je, poznávám až po hlasu neznámé příchozí. A tak se po 61 dnech opět potkávám s Kanaďankou Eggnado. Touto dobou už sólo-hikerkou, protože její společník, Čech Šimon, je o dva týdny vepředu. Ani si nemusíme nic říkat, vytváříme holčičí trojčlennou Trail Family. Snad do v téhle podobě dotáhneme až do konce.
K dnešnímu výkonu si pouštím starý playlist a nemůžu se víc divit výběru písniček. Zrovna dupu do rytmu písně o opilém námořníkovi, když se mi pod nohy plete had. Bohužel se plazí moc pomalu. Či já šlapu až příliš usilovně. Zjevnému už nejde zabránit a chudák černý had se dvěma žlutými pruhy na zádech má přišlápnutý ocas. Po oboustranném zamrznutí následuje oboustranné překvapení. Had má ocas celý a já mám nepokousanou nohu. Docházíme ke stejnému názoru a oba prcháme od situace, která právě nastala.
Zbytek trailu je naplněn koňskými koblihami. Válí se na cestě, jsou cítit na metry daleko a dokonce i voda chutná po koňských koblihách. Na oběd zastavujeme taktéž vedle obří hromady koblih. Výběr jídla doprovází konverzace o bear kanistrech, respektive jejich absenci. Zítra vstoupíme do národního parku, kde jsme povinni ochránit medvědy před naším jídlem. Bear kanistrem nebo zavěšením vaku s jídlem na strom. První jsem úmyslně zazdila, na lano jsem během stresu z přejezdu zapomněla. Víc starostí než medvědi mi ale dělají rangeři.
Eggnado se ale ukazuje jako skvělá lhářka. „Prostě řekneš, že lano nese kluk, který jde za tebou. Zelené tričko, blonďák, vousy. Často si ale dává dlouhé pauzy na vyhrabání kočičí díry,“ vymýšlí si. Říká to tak přesvědčivě, že začínám zpochybňovat všechno, co mi dosud řekla.
Po celý den průběžně zastavuji, abych si ulevila od bolesti zad. Při jedné z pauz mě vidí Honey bun. „Co to je? Dva státy dáváš bez pauzy a teď zastavuješ každé 3 míle?“ dobírá si mě. „Jop, evidentně mi po 4 měsících došla šťáva,“ reaguji. Bohužel místo motivace k pokračování si sedá ke mně a prokrastinujeme společně.
K večeru začíná Washington bzučet. Připadám si jak na túře ve vosím hnízdě. Zvuk přírody utichá až u Big Dewey Lake, kde ho nahrazuje člověčí hýkání a povykování. Nával víkendových turistů zde hlídá i Park Ranger se psem. „Naštěstí“ správná ochrana jídla/medvědů je nyní mimo jeho okruh zájmu, někdo totiž nahlásil požár jen pět kilometrů od místa, kde se aktuálně nacházíme.
3702,7 km ➡️ 3739 km
