Při prvním kopci dneška ještě držíme tempo. Pak to prudce upadá. Hřebíčkem do rakve našeho už tak marného tempa je Trail Magic v procesu přípravy. Holky si odmítají nechat ujít snídani v podobě vajíček, tak hodinu a půl trpělivě čekáme, než se konečně rozpálí gril.
Po občerstvovací zastávce se ani nedostáváme do našeho mizerného tempa a už nás kontrolují dva rangeři. Naštěstí se zajímají jenom o permity a ujišťují se, že víme vše o uzavírkách trailu. Sami vypadají, že jsou přemoženi návalem turistů, který se do přírody navalil na prodloužený víkend.
Množství lidí je až neuvěřitelné. Rodiny, senioři, puberťáci – všichni jsou tady a koupou se v jezeře, ze kterého my bereme vodu na pití. Přiznávám si, že vrátit se do civilizace bude strašný šok, který se mi vůbec, ale vůbec nechce podstoupit.
V dalším kopci jsme už úplně ztracené. Sice ho vyšlápneme, ale hned na vrcholku si bereme obědovou pauzu. Vypadá to, že dnešek bude ve stylu 3 míle, hodinová pauza, 3 míle. Honey bun nad tím brblá, Eggnado se našemu výsledku směje a já taktně mlčím. Úporná bolest zad už mi trochu smazala úsměv z tváře.
Nakonec to dotlačíme na 26 kilometrů. Cítím se, jako bych běžela dva maratony za sebou. „PCT je o akceptaci. Dneska musíme prostě akceptovat, že jsme byly marné,“ shrnuje dnešní výkon Honey bun.
3739 km ➡️ 3765,4 km
