Představte si místnost v podkroví, deset postelí, všechny plné, zavřená okna. A jeden slabý větráček, který se snaží rozhýbat vzduch v místnosti. Přísahala bych, že po dvou hodinách v místnosti nebyl žádný kyslík, ale za to se vzduch dal prakticky nahmatat. O rostoucí teplotě ani nemluvě.
První holka opouští svoji postel v devět, další v deset a já se jdu vyvětrat o půlnoci. Po půlhodině okysličování mozku se vracím do postele připravená konečně usnout. V tu chvíli Honey bun začíná chrápat. V duchu nad spánkem lomím hůl, ale zabrat se mi nakonec daří. Budím se totiž zpocená strašným horkem, které jsme v nevětrané místnosti zvládly vytvořit.
V šest jsem na nohou, sháněním mých věcí a balením ale trávím o hodně delší dobu, než bych si přála. Zlatý stan, kde má všechno své místo!
Po typické americké snídani palačinka-vajíčka-slanina na jednom talíři se s Honey bun a Eggnado potkávám ve společenské místnosti. Z nějakého záhadného důvodu se všechny ocitáme tady, i když jsme se dohodly na brzkém startu. Zpátky na trail se nám vůbec nechce. Nakonec si dáváme deadline 10 hodin.
V 10:02 skutečně stojíme před chatou a začínáme den plný stoupání a klesání. Další dny budou jenom takové. Nekonečný cyklus výstupů do 2000 m n. m. a sestupů do údolí. Kromě nastoupaných metrů nás mučí také počasí. Dnes můžeme čekat (u moře) krásných 31 °C.
Poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že je nás na trailu nějak moc. Jdeme stejnou rychlostí jako obří Trail Family o 10 členech, kterou doplňují ještě denní a víkendoví výletníci. Do oběda nedělám nic jiného, než že uhýbám nebo někoho pouštím. Myslím, že ve městě budu mít ze všech lidí psotník.
Honey bun svojí náladou také zrovna nepomáhá. V hlavě je už dávno mimo trail a přemýšlí nad všemi věcmi, co chce udělat. PCT už je pro ni jen otrava, která ne a ne skončit. Svým chováním a stěžováním ale kazí zážitek nám. Eggnado se ji snaží navnadit alespoň na výhledy, které jsou opravdu krásné. „Víš, co je taky krásné? Pizza, pivo, muži, sex…“ začíná Honey bun. Nevypadá to, že by ji pohledy na hory ještě nějak zajímaly.
Odpoledne nás čeká poslední stoupání, které by klidně mohlo být cestou v libovolném kamenolomu. Šutry mi pod nohami skřípou, utíkají a podklouzávají. Netrvá dlouho, smýká se mi noha a hranu chodidla si bolestivě narážím na ostrý roh kamene. Jak špatný to byl pohyb, ukáže až zítřek.
Všichni se rozhodujeme kempovat na stejném místě. Najít vhodný spot je tak extrémně těžké. Končíme tak, že máme stany postavené tak blízko sebe, že se částečně překrývají. Naštěstí pro mne obří pavouk si vybírá k návštěvě stan Eggnado. „Dobře pro pavouka. Kdyby si vybral tvůj stan, zůstal by tam trčet další tři dny,“ komentuje Honey bun skutečnost, že svůj stan zásadně nevyklepávám. Aktuálně v něm už mám minimálně polovinu prachu z Kalifornie a polovinu jehličí z Oregonu.
Snoqualmie Pass (3855,7 km) ➡️ 3874,4 km
