Nadešel den, kdy musím opustit pohostinnost Scout a Frodo a uvolnit místo dalším hikerům, kteří potřebují svou přednášku o kakáni a bezpečnosti na trailu a lekci line dancingu. Vybírám si tak svůj poukaz na sprchu a při zvedání batohu se proklínám. Všimněte si, že v cestopisech se všichni chlubí nízkou základní váhou, ale nikdo se už nezmiňuje o tom, jak sakra těžká je voda s jídlem.
Už večer předem jsme se ve skupince dohodli, že si vezmeme Uber. Ze všech nabízených možností je to totiž nejrychlejší a nejlevnější cesta. Hromadná doprava je v tomto případě prakticky nepoužitelná a znamenala by 3 až 5 přestupů za stejný počet hodin. Organizovaný shuttle s cenou 75 babek za osobu je pak doslova šílenost. Ve čtyřech si bereme jednoho taxíka za cenu 25 babek na hlavu.
Scout a Frodo si odbývají další loučení a nechávají se zvěčnit na tisící fotografii. Ani jeden nikdy nevyjádřil pochybnosti ohledně něčí připravenosti. Nikdo mi ale nevymluví, že si v duchu neříkají naše šance.
K hranicím s Mexikem nás veze zaměstnanec amerického námořnictva v důchodu a milovník aut, který si ve svých odhadem 55 letech krátí taxikařením dlouhou chvíli. Čím blíže jsme cíli, tím je v autě větší vedro a silnice se mění na menší a menší. Když sjíždíme z poslední asfaltky na obyčejnou prašnou cestu, vyhazuje nás u krajnice. Pomůže nám vytáhnout batohy z kufru a s povzdechem přejede prstem po zadním skle. Dnes ráno totiž své opečovávané auto umyl a vyleštil.
Stojíme na křižovatce dvou “polních” cest a čeká nás loučení. Zatímco Lucas z Německa jde s Vaškem rovnou na začátek treku, já a Christoffer strávíme ještě jednu noc v blízkém kempu. Následující ráno se pak rozdělíme i my, protože já chci kalifornskému vedru utéct natolik, že oželím palačinky k snídani. Očekáváme ale, že se brzy opět potkáme. Koneckonců všichni míříme do Kanady.
Kemp CLEEF je jakousi základnou pro hikery, kteří chtějí vyrážet dřív, než se na poušti začne všechno opékat. Každý večer je tu možné vyslechnout užitečné rady, nebo se prohrabat tunou věcí, kterých se tu na poslední chvíli hikeři zbavili. Doslova za pět minut dvanáct se do nás snaží nahustit to nejdůležitější ohledně hydratace, vybavení, brodění řeky a strategie. Nejzábavnější část se týká stopování. To je v určité fázi treku prakticky nevyhnutelné, pokud nechcete nachodit další stovky mil navíc. Pro pozdější použití si tak zapisuji následující rady:
🚗 Před stopováním je důležité se zkulturnit. Tedy umýt obličej a obléknout se do toho nejlepšího a nejčistšího, co je k dispozici. Pokud nic takového není, obrátím tričko naruby. Pořád bude smrdět, ale nebude špinavé.
🚗 Stopuji tak, aby byly vidět moje hole. Ukazuji tak, že jsem hiker a ne kdejaký cestovatel.
🚗 Usmívám se, mávám a tvářím se přátelsky.
🚗 Nikdy se nezouvám.
🚗 Mobil a doklady mám u sebe. Nezavírám dveře u auta, dokud nemám všechny svoje věci, ať se nestane, že mi batoh odjede si užívat do Las Vegas.
🚗 Poctivě zodpovídá všechny otázky na to, odkud a kam jdu, kde spím a co jim. Pokud mám cizi zajímavý přízvuk, nebojím se ho použít.
🚗 Záměrně říkám, že budu potřebovat i zavézt zpátky.
Poslední bod patří k takzvaným technikám zaháčkování. Aneb nenápadně se vnuť a nech lidi, ať se nabídnou sami. Ideální oběti na zaháčkování jsou day-hikeři, kteří jezdí z měst na krátké výlety do přírody, a true-hiker je vycítí na metry dopředu díky jejich typické vůni čistoty a deodorantu. Day-hikera je nejdříve potřeba uchvátit, poté vzdělat vysvětlením, co je potřeba během treku zvládat, a následně obohatit sdělením, že jediné, co stojí dalšímu pokračování cesty, je návštěva nejbližšího města. A pokud jde všechno podle plánu, máte místo v jejich autě jisté.
