Tentokrát jsem to zalomila při žabím koncertu, který doplňovaly zvuky tryskových letadel. Nad námi totiž vede letecký koridor, na civilizaci tak jen tak zapomenout nemůžeme. Budím se v pět, budík mi zvoní v šest a vstávám v sedm. Moje nechuť k vstávání je zjevně nezávislá na vnějších podmínkách. Při rozepínání stanu vyrušuji černou chlupatou stonožku, která obdivuje moje trekové hole a stavební kámen mého stanu v jednom. Pro jistotu vyklepávám boty po vzoru australských hikerů.
Čeká mě celý den stoupání a nejhorší kopec hned na začátku. Naštěstí je za 7 kilometrů světlo na konci tunelu – restaurace podávajíci snídaně, obědy a večeře a to po většinu dne zároveň. Ještě pod kopce narážím na kluka taktéž s Gossamer batohem a Fizan holemi. Je ale 8, tedy nekřesťansky brzy, a tak přeji jenom příjemný hike. Po hodině mě ten samý kluk dohání a po chvilce povídání je mi poměrně jasné, jaká odpověď padne na otázku Where are you from. Ano, potkávám parťáka na dnešní den, Slováka Patrika.
Společně se ženeme na snídaňooběd do Lake Morena, kde si v půl jedenácté objednáváme burgery s hranolky a colou. Vítá nás Josh, kterého doháníme, i když z kempu vyrážel v nechutným 5:30.
Po zbytek dne jdeme s Patrikem spolu. Příroda je tady nádherná, spousta zeleně, vysoké trávy i stromů. Tento rok je extrémně vody, a tak, kde se před dvěma lety hikeři plahočili se 6 litry, nám stačí 2. To ale také znamená, že musíme brodit řeku už druhý den. V obou případech si sundávám boty. Na rozdíl od ostatních.
Na dvacátém kilometru nás začínají bolet ramena z batohu, dosupíme to ale až na vyhlédnuté nocoviště u vodopádu. Stejný nápad mělo poměrně dost hikerů včetně Joshovy skupiny, ale nacházíme místa pro všechny stany. Dva hikeř style přímo u vodopádu. Dle hlasitosti žabího koncertu, který se linul až k nám na kopec, neměli ale asi zrovna klidnou noc.
Dneska také kopu svou první kočičí díru, tentokrát pro svou večeři. Jestli mě tady nezabije počasí ani zvířectvo, bude to určitě mé kuchařské umění.
24 km ➡️ 46 km
