V noci na mě padá stan. Drápu se ven, znova kotvím a při té příležitosti otáčím ponožky, které suším na vyplaveném kmenu. Nenadálým pohybem tím ruším celé hmyzí společenství. Dělám si pomyslnou poznámku, že zítra ráno musím pořádně vyklepat boty.
Ráno pro mě začíná už v 5 ráno. V plánu bylo vyhnout se kalifornskému sluníčku a překonat zbytek hurikánem zničeného trailu, místo toho ale nade mnou pluje obří černý mrak a občas na mě spadne pár kapek.
Z koryta řeky se drápu po dvou hodinách. Míjí mě jenom jeden další sólo hiker, takže nabývám dojem, že jsem v téhle pustině jediná lidská duše. Dostávám se k další zřícené části trailu a konečně beru vodu. Tahle by měla být v pořádku, ale stejně pro jistotu filtruji a vhazuji tablety na chemické čištění. Po napadaných šutrech vylejzám zpátky na trail a konečně se dostávám do mé nejoblíbenější krajiny – lesa!
Slunce je pořád pod mrakem, les ve mně vzbudil novou vlnu energie a navíc objevuji v telefonu stažené písničky. Každý den prakticky ujdu tu samou vzdálenost a je mi tak jasné, že Patrika, Christoffera a Lisu už v téhle části možná nepotkám. O to větší překvapení je, když potkávám Novozélanďanku Sam a hikery ze včerejška. A dokonce je předbíhám! Chci si zkrátit zítřek, takže natahuji den o dalších pár mil a dávám zatím svůj rekord na PCT – 35,5 km.
Večer se ale hroutím na první možný a relativně rovný plácek a dávám si k večeři jednu čínskou polívku na sucho a druhou na studeno. Nad protějším kopcem zuří bouře a ke mně doléhají hromy. Ještě že tenhle kopec si svoje už vybral, strom u kterého jsem si totiž postavila stan, je ohořelý od blesku.
📍 370,9 km ➡ 406,1 km
