Tradičně vztekle vypínám budík a přes stěnu stanu hrozím pěstí neznámému živočichovi, který dělal celou noc rambajs. Poléhávat ale moc nemůžu, protože mám ve stanu menší povodeň. Kondenzace je opravdu negativní stránkou tohohle stanu. Prchám ven a slibuji si, že mi mokrý spacák nezkazí den. Nils, který se nechává budit sluníčkem, stále chrní. Vzhledem k tomu, že táboříme v údolíčku obklopeni horami, bude možná chrnět až do poledne.
V půl sedmé vyrážím na cestu a hned narážím na malého zajíčka. Předzvěst dobrého dne! Terén je po dlouhé době jednoduchý a kromě jednoho menšího krpálu se jde z kopce nebo po rovince. Trail je tak už od rána nacpaný hikery, který se vyrojili bůh ví odkud a kteří usilovně šlapou, aby byli odpoledne v Cajon Pass. Respektive v jeho McDonaldu, který je jen půl kilometru od trailu. Když zastavuji na oběd, mám už 20 kilometrů našlapáno, dojít dalších 15 tak nevypadá jako nemožný úkol.
Poslední míle před Cajon Passem jsou klasicky nekonečné. Zároveň je to ale místo, kde se konečně otevírá výhled na hory. Úsek mi trvá z celého dne nejdéle, ne protože bych byla unavená, ale protože fotím jednu fotku za druhou.
Před pátou hodinou jsem na dohled od mekáče, který je v obležení hikerů a zmatených Američanů. Nejdřív ale mířím k pouličnímu stánku s ovocem, který obsluhuje starší Mexičan. Objednávám si kelímek ovoce za 12 dolarů a na dotaz, jaké ovoce chci, odpovídám všechno. Mé další kroky vedou na benzínovou stanici, která je jedinou možností na resupply. Naštěstí mám jídla dost, protože výběr zde je tristní a dal by se označit jako sweet trash. Dokupuju tedy jenom pár sladkostí a sendvič na ráno.
Uvnitř mekáče sedí jenom hikeři. Normální zákazníci byli vypuzeni buď naším odérem nebo tím, že mekáč prodává jídlo jenom s sebou. Ale to druhé zmíněné mělo vypudit asi spíš nás. Vesele mě vítá Sarah a Nils opět kroutí hlavou nad tím, jak se dostal přede mě. Chudákovi dal dnešek zabrat a zabookoval si noc v místním hotelu.
Většině z nás trvalo dostat se až sem z Big Bear Lake čtyři až pět dní. Pět dní bez sprchy a ve stejném oblečení. Musím přiznat, že začínám cítit i sama sebe. A co hůř, k další sprše je to ještě dva dny cesty.
Mekáč a odpočinek mě nabudil a rozhoduju se šlapat ještě dál. Vhodných míst ke spaní je kolem trailu požehnaně, ale snažím se dostat co nejdál od vlaků, které zde projíždějí. Vlaková doprava slouží v US stejně jako v Kanadě hlavně k převozu zboží. A protože žijeme v době konzumu, jedná se o vlaky s desítkami kontejnerů. Šlapu si kalifornskou přírodou, na zádech batoh se všemi svými věcmi a míjí mě kontejnery s názvem China Shipping.
📍 515,2 km ➡ 553 km
