V noci byla venku divočina, stopy po medvědovi a pumě ale nikde. Vzbudil mě zvuk šustícího obalu od sušenky hned vedle mé hlavy, ale jako zdroj hluku byl nakonec detekován obří brouk chodící po mém tyveku. Nad ránem mě pak budí dívčí hlas. Bez signálu si asi těžko s někým volá, tak ale už jsme v divočině měsíc. Sebemluva potká dříve nebo později každého z nás.
Vyhrabávám se trochu později než obvykle a už je mi jasné, že dneska bude loudavý den. U jednoho kempoviště potkávám Nightshade, která vyrazila už ve dvě hodiny ráno. Prozrazuji ji můj ranní zážitek a potvrzuje mi, že záhadný dívčí hlas patřil jí. O pár minutek později přichází Trail Angel a obdarovává nás colou a sušenkami. Poslední doušky přenechávám Moně, Alejandře a Andrewovi, kteří mě konečně dohánějí. Mona má problémy s chodidly a začali tak zpomalovat.
Další čtyři hodiny se pečeme na sluníčku. Jdeme z kopce dolů, takže je pocitově ještě větší vedro, než ve skutečnosti je. V poslední řece před kempem se doslova celá vykoupu. Akorát i ta zatracená voda je teplá.
Když dorážím do kempu, jsem už napůl nalomená zde zůstat. Je to sice drahota, ale sprcha a pračka má po čtyřech dnech něco do sebe. V místním obchůdku mají jen sladkosti a zmražené jídlo do mikrovlnky, daří se mi tak splácat všechno přes druhý.
Při praní objevuji díru na ponožce. Vyzkouším si tak v praxi, jak funguje jejich doživotní záruka. Na PCT má stejné ponožky každý druhý a rozhodně nejsem jediná, kdo má na nich větrání. Doufám, že službu nové ponožky za staré podrží ještě alespoň pět měsíců.
687,1 km ➡️ 715 km
