Ráno se pouštíme do zbývajících deseti kilometrů pouště. Procházíme kolem větrných turbín, které se točí na maximum, a já si připadám jak pinponkáč ve větrném tunelu. Vtipkuji, že by tady nebylo tak větrno, kdyby vypnuli všechny ty větráky, ale nervy už mám nadranc. Desetikilometrový rovný úsek bych normálně zvládla do dvou hodin, teď se ale trápím s každým krokem. Musíme vypadat jak parta opilců vracející se domů po kalbě.
Když se konečně dostáváme k vodě, můžeme dát sbohem Mohavské poušti a opět přivítat hory. Sarah vytahuje své nové křesílko a já konejším pocuchané nervy cocalovými bonbóny. Kdybych věděla, co nás ten den ještě čeká, nechala bych si aspoň část na později.
Po poušti následují opět hory, které musíme vylézt, abychom je následně mohli slézt na druhé straně. Poslední kapkou pro mé nervy se stává překvapivě úplně poslední kopec. Cítím, že něco není v pořádku s levým chodidlem, a nezdá se, že bych se v dohledné době vyškrábala na vrchol. Začínám fňukat a Sarah mě dopředu tlačí slovy o limonádě, která nás (snad) čeká na vrcholu.
Když prohlašuji, že není možné, abychom tady našli nějakou limonádu, a chystám sebou fláknout do nejbližšího křoví, zahlédneme červený slunečník. A tam opravdu najdeme poslední čtyři limonády. Sarah má štěstí, zachránilo jí to doslova krk. Pod slunečníkem se už schovává větší parta hikerů, včetně Aragorna, Holiday a BeeBee. Většina z nich chce dneska dojít až do města a tam se dát dohromady. My se Sarah nakonec domlouváme, že to dotlačíme aspoň k silnici. Šteluji si botu, ale levá pata je nateklá. Další kilometry budou pomalé a bolestivé.
Zbytek trailu k silnici je hlavně z kopce, noha mi ale nedovoluje, abych dala prostor gravitaci. Ze zoufalství a nedostatku sladkostí se pouštím do chroupání suché čínské polívky. Když začínám nabývat trochu pozitivity, uvidím je znovu. Přede mnou se zběsile točí větrné turbíny. Podruhé ve stejný den se tak snažím chodit ve větrném tunelu. Tentokrát se mě ale vítr snaží doslova vytlačit z trailu a shodit z kopce dolů.
K silnici dorážím hladová, vyčerpaná a nasraná. Házím hole vedle stanu Sarah a prohlašuji, že tohle je můj poslední den na PCT. Nehnu se už ani o píď.
Po večeři a půl balíku Sarahčiných M&M’s nakonec stavím stan. Na naprosto nevhodném místě a proti směru větru. Ostatní se mě snaží přesvědčit, ať ho ještě otočím. Se slovy, že se mnou nikam neuletí, lezu dovnitř a zaujímám vodorovnou pozici.
861 km ➡️ 898 km
