První zero day v Kennedy Meadows se nese ve znamení organizace. Je čas si vyzvednout obří bear canister, nacpat do něj jídlo na týden a přehodnotit všechno vybavení. Až do Mt. Whitney už nejsou žádná velká sněhová pole, beru si tak jenom nesmeky. Měním také legíny, protože do těch původních se už nevejdu. Ano, tam kde všichni hubnou, si já kupuji o číslo větší kalhoty.
Celá organizace zabírá prakticky celý den a na konci dne jsem ráda, že si můžu zalézt do stanu a číst si. Kolem půlnoci se do kempu dotrousili i nejvytrvalejší oslavenci tohoto dne a já se rozhoduji vylézt a odskočit si. Celý kemp je slabě osvětlen, vykašlávám se tak na baterku a jdu po paměti. Na cestě zpět následuji světla kopírující cestičku. Hlavou mi ještě projede myšlenka, že bych si možná mohla rozsvítit, to už ale letím bradou napřed na zem. Sakra, zapomněla jsem, že na cestě jsou naprosto geniálně umístěné dva velké šutry a přes jeden jsem právě v plné rychlosti přepadla. Zvedám se ze země, rychle počítám všechny své končetiny a odebírám se do stanu. Až tam se odhodlávám spočítat škody. Mám odřenou bradu, škrábanec na koleni a hlavně rozraženou nohu na holeni. Rána vypadá hluboce a chvilku panikařím, že bude potřebovat stehy. Nejbližší nemocnice je tři hodiny autem, nejdřív bych ale musela sehnat řidiče s autem.
Nakonec usuzuji, že ráno bude moudřejší večera, ránu desinfikuji a pomocí náplastí se ji snažím co nejvíce stáhnout k sobě. Třeba se do rána zacelí.
📍 Grumpy Bear, Kennedy Meadows
