Jana je na tom s vstáváním podobně jako já, ale i tak vyrážím poslední. Pořád nechápu, co ti lidi na ranním vstávání mají. Do hodiny tu dvojku stejně doháním a předbíhám. Sice se domlouváme na obědě, jenže já jsem na domluveném místě tak o 2 hodiny před obědem. Nilse a Jane tak znovu uvidím až o dva dny později.
Ještě dopoledne mě čeká první crossing v Sieře. Voda sice ještě nemá sílu a sahá jenom po kolena, ale co ji chybí na prudkosti, přidává na teplotě. Nebo spíš ubírá. Je to sakra ledový!
Brodění řek taky není dobrý pro moji ránu na noze. O té jsem se mimochodem ještě nerozmyslela, jestli je to dobrý nebo špatný. Stoprocentně jsem si aspoň jistá, že kost je v pořádku.
V jednu doháním Pandu, Sophie a ostatní u rangerské stanice, která slouží jako základna PCT hikerů na výstup na Mt. Whitney. Ano, čeká mě další side quest. Tentokrát vylézt na nejvyšší horu USA (bez Aljašky) s výškou 4421 metrů. Na Wikipedii se můžete dočíst, že výstup na Mt. Whitney není technicky náročný. Věřte, že to sakra není pravda!
Prakticky všichni se rozhodují dnes odpočívat a na Mt. Whitney vystoupat během tmy, aby stihli východ slunce. Já se jako velký odpůrce ranního vstávání rozhoduji jít proti proudu a na Mt. Whitney vyrážím před čtvrtou odpoledne. Je to 13km výstup, který začíná pomalým stoupáním kolem čistých jezer. Jsem za první třetinou, kdy se vše mění a stezka začíná strmě stoupat. Brzy si začínám připadat jak horolezec a ne turista. Po strmém stoupání následuje úsek lezení po kamenech. Několikrát mám už všeho plné zuby a nejraději bych se na podpatku otočila a vrátila se do kempu. Myslím na teplo spacáku a stanu (ano, až tak se sníží vaše laťka) a pomazlení a uchlácholení, že všechno bude dobrý. “Přej si a trall ti to dopřeje,” říká se. A ono to tak skutečně je, i když občas má trail zvláštní smysl pro humor.
Na vrchol se dopotácím těsně před západem slunce. Zimou klepající se rukou se podepisuji do knihy a do sloupce pro poznámky, píšu “Fucking Mountain”. Prvotní plán byl sejít z Mt. Whitney během noci, už během výstupu jsem si ale trochu hrála s myšlenkou zůstat v emergency přístřešku. V informacích o přístřešku se ale trochu zapomněli zmínit, že mu chybí dveře, a tudíž je touhle dobou plný sněhu. Jestli si nehodlám vevnitř postavit iglú, je mi tenhle přístřešek k velkému prdu.
Trail ale tentokrát asi poslouchal a rozhodl se vyslyšet moji prosbu o spaní ve stanu. Odnikud se zjevuje Samuel z Německa, který si na vrcholu Mt. Whitney i přes zákaz postavil stan. Chytám se poslední naděje a sebevědomě se zvu dovnitř. Chybějící karimatku nahrazujeme mým a Samuelovým batohem a v posledním světle si vaříme jídlo. Západ slunce byl krátký, ale zatraceně nádherný.
1215 km ➡️ 1235,2 km + Mt. Whitney nahoru (13 km)
