Autor: Nicola
-
Den 50 | Fucking Mountain: Bitva s Mt. Whitney
Jana je na tom s vstáváním podobně jako já, ale i tak vyrážím poslední. Pořád nechápu, co ti lidi na ranním vstávání mají. Do hodiny tu dvojku stejně doháním a předbíhám. Sice se domlouváme na obědě, jenže já jsem na domluveném místě tak o 2 hodiny před obědem. Nilse a Jane tak znovu uvidím až… Read more
-
Den 49 | Radostné znovu setkání: Nils a Jana na scéně
Den zahajujeme jak jinak než výstupem. Zbytek neustále svačinkuje a nakonec přichází s tím, že sejdou do městečka Lone Pine. Tahle změna plánu se mi vůbec nelíbí. Zaprvé, nemám ráda změny plánů. A zadruhé, nevidím důvod k extra kilometrům, když máme dostatek jídla. Rovnou tak nápad zavrhuji. Na mé straně je i Mona a Jumbo,… Read more
-
Den 48 | Mrznoucí ráno a zmrzlý filtr: První lekce v Sieře Nevadě
V noci doprčic mrzlo! Po dlouhý době jsem se sice skvěle vyspala, podcenila jsem ale zdejší klima. Smetávám ze spacáku zmrzlou kondenzaci a modlím se, ať to všechny baterky a powerbanka přežily. Co odešlo za duhový most, je ale můj filtr na vodu značky Sawyer, který nesmí za žádných okolností zmrznout. Ach jo. Další věc,… Read more
-
Den 47 | Sierra Nevada: Z pouště do horského ráje
Po 47 dnech na PCT vstupuji do Sierry Nevady. Vyprahlou poušť měním za třítisícové hory, lesy a řeky plné vody. Místo otravných much tu jsou medvědi, veverky a svišti. Zkurvení komáři zůstali. Konečně jsem na PCT, které si všichni představují. Akorát mi to trvalo 1132 km se sem dostat. Sierrou začíná úplně nové dobrodružství. Místo… Read more
-
Den 46 | Odpočinek po zranění: Jak jsem se vyhnula večernímu veselí
Ráno je noha pořád na místě. Rána vypadá pořád stejně odporně, ale kupodivu mě víc bolí odřená brada. Zhodnocuji, že na stehy to nejspíše nebude, a Jumbo Pot je stejného názoru. Moje lékárnička je dosti omezená, Jumbo ale ze svého obřího batohu vytahuje obří sterilní náplast se stříbrnou vrstvou na otevřené rány. Tím jsou naše… Read more
-
Den 45 | Zranění v noci: Příběh o šutru a špatném osvětlení
První zero day v Kennedy Meadows se nese ve znamení organizace. Je čas si vyzvednout obří bear canister, nacpat do něj jídlo na týden a přehodnotit všechno vybavení. Až do Mt. Whitney už nejsou žádná velká sněhová pole, beru si tak jenom nesmeky. Měním také legíny, protože do těch původních se už nevejdu. Ano, tam… Read more
-
Den 44 | 700 mil za námi: Vítejte v Kennedy Meadows!
Budí mě Monin budík. A společně se mnou jsou vzhůru i všichni v okruhu pěti mil, kteří doteď nebyli hluší. Moně za tento budíček ve 3:30 řádně děkuji přes stěnu stanu. Mě ani představa hamburguru a sprchy nedonutí, abych se v tuhle hodinu pokoušela vstávat. Naštěstí je Jumbo Pot stejného názoru jako já a potkáváme… Read more
-
Den 43 | 30 mil za den: Houdiniho nečekaná výzva
Ráno se budím se špatnou náladou, a tak si u první vody vařím kakaíčko. Dnes se nesnažíme o žádný extra výkon, ale ideálně se potřebujeme dostat přes tři nechutné kopce. V necelé třetině posledního se scházíme na jídlo a poobědový šlofíček. Nacházíme tak skvěle ukrytý plácek, že v době, kdy jsme všichni v komatu, nás… Read more
-
Den 42 | Návrat do civilizace: Povinnosti a radosti resupply days
pát v posteli je tak boží! Nebýt hladu asi v nich zůstaneme až na věky. Ressuply days jsou ale kolikrát náročnější než dny na trailu. Štve mě, kolik věcí nestíhám. Hrozně ráda bych si chtěla přečíst zprávy nebo napsat všem, co dělají a jak se mají! Místo toho odškrtávám položky ze seznamu: To, že obchody,… Read more
-
Den 41 | Cesta k odměně: Jak jsme narazili na zmrzlinu a pivo
Deset minut ostatní při vstávání úspěšně ignoruji a ignorovala bych je dál, kdybych si neustlala na hlavním hmyzím tahu. Ze spacáku vystřeluji, když slyším vedle sebe něco, co má rozhodně víc jak čtyři nohy. Obracím spacák naruby a pěchuji vše do báglu. Čím dřív vylezu o nějakých 500 metrů výš, tím dřív budu ve městě!… Read more