Usnula jsem za zvuků cvrčků a helikoptéry hlídající mexickou hranici. Noc to ale nebyla dobrá asi pro nikoho kromě Edwiny. Tahle Francouzka by chrápáním přehlušila snad i konec světa. Snídaně se podává od šesti, skoro všichni jsou ale už na nohou, protože je vyhnal chlad. Ráno padla rosa, takže máme všichni mokré stany. Ten můj je navíc mokrý i zevnitř kvůli kondenzaci, která je slabou stránkou tohohle stanu. Mokrý mám i spacák a trošku smrdí jak mokrý pes. Vytahuji vše na kalifornské sluníčko, které se akorát probudilo, a jdu na banánovou palačinku. Kuchař na můj dotaz na obsah mléka jen krčí rameny. A brzy se ukazuje proč. Banánové palačinky sice obsahují opravdové banány, ale zbytek je z prášku, jehož obsah nikdo nezná. Usuzuji, že sušené mléko je méně nebezpečné než čerstvé, a dávám si aspoň jednu. Mezitím slunce nabírá na síle. V jednu chvíli se tady třesete zimou v kalhotách a péřové bundě a za půl hodiny umíráte horkem v kraťasech a sun hoodie.
Balím batoh, loučím se zdejším psem Cleeferem a od dobrovolnice PCT asociace dostávám visačku na batoh. Fotí si můj permit a fakt, že začínám o pět dní dříve nijak nekomentuje. I kdyby chtěla, PCTA nemá žádnou úřední moc, narozdíl od místních šerifů.
K monumentu, který značí začátek PCT je to půl kilometru. Poté se člověk otočí a jde tou samou cestu do kempu, který je přímo na treku. Je tak samozřejmě možné ten kousek dojít bez batohu, ale většina z nás ten těžký náklad táhne kvůli fotce. Ano, teď už si taky říkám, že jsme pitomci. Kdyby to šlo bez batohu, do Kanady bych snad i dobrovolně doběhla.
Naše skupinka se rozpadá hned na začátku. Christoffer s Belgičankou Lisou to už nemohou v kempu vydržet a odcházejí na start. Edwina se Salomé si teprve čistí zuby. Tyhle holky nerada opouštím, ale jejich tempo je o hodně pomalejší než to moje. Z kempu vyrážím po osmé hodině a už je šílené vedro. Chrise s Lisou potkávám ještě u monumentu, protože potřebovali přeskládat batohy. Po celý den se budeme neustále potkávat, ale většinou budou přede mnou. Ženou jak tažní koně.
Skoro každý má na první den nějaký cíl. Ti nejambicióznější chtějí být na večeři v 33 km vzdáleném Lake Morena. Já si dávám za cíl minimálně 15, krásný ideál by byl 20. Jídla mám dost na čtyři dny a vody je všude dost, pokud byste poctivě filtrovali u každého zdroje, vystačili byste si se 2 litry vody u sebe.
Prvních 700 mil PCT je kalifornská poušť. Jenže k saharské poušti, kterou si pravděpodobně každý vybaví, má tahle hodně daleko. Žádný písek, žádné duny, naopak hodně zeleně a prachu. Jen to vedro bohužel platí. Není to také žádná placka a člověk se neustále šplhá buď nahoru nebo dolů. Celý den na vás šajní sluníčko a nízké stromky a keře moc stínu neposkytují. Po západu slunce se ale rychle ochladí a to až tak, že vytahujete péřovku.
Na oběd se aspoň schovávám do stínu pod keřem. Nohy zatím drží, ale bez puchýře to nebude. Trest za to, že je nutím nosit o 12 kilo víc než obvykle. Co protestuje nejvíc, jsou záda. Jestli to bude jako vždy, přestanou bolet až po 3 dnech. Do té doby mi to dají ještě pěkně sežrat. Najíždím na taktiku krátkého odpočinku po každých pěti kilometrech. Většinu dne jdu sama, jen se několikrát míjíme se starším Američanem Paulem. Christoffer s Lisou jsou neustále přede mnou, několikrát je i zahlédnu a často slyším Chrisovo brebentění. Všichni se potkáváme u vody na 24. kilometru. Chris s Lisou jsou naspeedovaní a pokračují až do 7 kilometrů vzdálené restaurace. Já vyhodnocuji situaci a kapituluji. Na první den toho bylo možná až moc a další kempingové místo s vodou je za 3 kilometry a 900 výškových metrů. Sama ale zůstávám ztěží půl hodiny, než mě dohání skupinka kolem Joshuay a staví stany hned vedle mě.
První den na PCT:
🦶🏼24 km
⛺Tentsite u Hauser Creek
🩹 2 puchýře
🦎 26 ještěrek
🪲 4 velcí brouci
🐿 1 něco jako veverka
🪰 1 moucha v oku
0 km ➡️ 24 km
