Ráno vyspáváme do sedmi do rána. Při balení stanu mi nos zaplní smrad a pomyslím si, že špinavost mých věcí už je možná za hranou snesitelnosti. Až při pohledu na prakticky neexistující jezero mi dochází, že se smrad neline z mých věcí ale z kouře nad námi.
Podmínky jsou tak špatné, že se nikdo nehrne zpátky na trail. Hodiny zabíjíme posedáváním nad velkolepou snídaní a tlacháním o sexu, respektive jeho absenci. Nikdo není na tuhle konverzaci lepší než Francouzka, věřte mi! Odcházím poučená, že po zakoupení Womanizeru už nikdy žádného chlapa nebudu potřebovat. Vzhledem k tomu, že si v nejbližší době nehodlám o chlapa ani opřít kolo, posílám link na Womanizer nejlepším kamarádkám. Přece jenom 33. narozeniny jsou za rohem!
Nakonec se z restaurace vykopeme před polednem. Než si zabalíme všechny věci, začíná nám z kouře migréna. Kvůli ušetření času směřujeme ke kilometr vzdálené dálnici, kde chceme chytnout stopa. Během půl hodiny u nás zastaví jenom jeden cyklista, který má chuť si povídat. I přes několik náznaků mu nedochází, že svojí přítomností snižuje naši šanci na stop na naprosté minimum, a lelkuje s námi po celou dobu. Po jeho odjezdu dáváme stopování ještě chvíli, ale naše náladu je už na bodu mrazu. Nakonec za všechny rozhoduji, že když následující auto nezastaví, vracíme se do restaurace na oběd. Červený truck ani nesníží rychlost a prosviští kolem nás, čímž jsou karty vrženy.
Jdeme kilometr zpátky, čímž stanovuji nový rekord v nejnižším počtu kilometrů za den. S dvojkou na hodinkách vypínám trekování a batoh házím na lavičku. Jde se nad hamburgerem přemýšlet, co budeme dělat dál.
Prophetova nálada je někde pod bodem mrazu a utíká před rozhodnutím na jezero, kde si pronajímá kajak. Honey bun supluje můj pud sebezáchovy a rozhoduje za nás za obě. Na dnešní noc si pronajímáme levnou chalupu, kde se budeme modlit, aby byl zítřek lepší. Ve vzduchu se neustále vznáší varianta dalšího přeskočení, já se tomu ale bráním. Tímhle tempem nebudeme mít z Oregonu vůbec nic. Honey bun pokládá otázku, co budu tam venku s astmatem dělat, když se kouř zhorší: “Zmáčkneš SOS tlačítko na svém Garminu?” “Nemám žádný Garmin,” odpovídám. Na to už mi nemá co říct.
Ve snaze dohnat můj deník mě vyrušuje Andrew, zachránce mého batohu. Z tohohle neuvěřitelného chlapíka, co umí opravit vše od zipu na stanu po rozlomené hole, se vyklube expert na reflexní masáže s desetiletou praxí a student indické, čínské a řecké filosofie. Během půl hodiny mě zbavuje úporné migrény a později přichází z podivnou slanou pastou na můj podrážděný žaludek. “Nedivím se ale, že tě bolí žaludek. Dostala jsi pořádně naloženo,” uzavírá svoji léčebnou hodinku. Pachuť slané pasty mám v puse ještě hodinu.
Během večeře řešíme Prophetovo dilema s vousy. Věřili byste, že tomuhle Američanovi je 37! S Honey bun kvůli tomu máme konstantní depresi, protože vypadá z nás nejmladší. Vlastně vypadá jako by právě vyšel ze střední. Nicméně dilema spočívá v tom, zda vousy nechat, i když rostou nepravidelně, nebo oholit. Obě hlasujeme pro přítomnost vousů. “Prophet, ale ty máš aspoň pořád vlasy. A jsi dávno za věkovou hranicí,” prohlašuje Honey bun. Prophet nechápavě zírá a já se začínám smát. Chápu, kam tohle bude směřovat. “Moje rada je nikdy nechodit s chlapy mezi 26 a 35 lety. Když si začneš s mladšími, máš pořád spoustu času najít si někoho jiného, když začne ztrácet vlasy. Když jsou starší, tak už víš, na čem jsi a horší to pravděpodobně nebude.” Myslím, že Francouzky prochází speciální školou pro děvčata nebo dostávají k první menstruaci návod na chlapy.
📍Fish Lake Resort
