Včera jsem sice zaspala večeři, probudila jsem se ale akorát na vyprávění příběhů. Zatímco Honey bun nám převyprávěla dva nejznámější případy mnohonásobné vraždy ve Francii, Prophet nás nejdřív rozplakal příběhem o své fence, která uměla šibalsky mrkat, a poté nás vyděsil hororem o svém mrtvém kamarádovi z dětství, který ho strašil jako duch. Studium literatury se v jeho případě opravdu vyplatilo, protože oba příběhy ve mně zanechaly silné pocity. Akorát bych si je příště užila někde jinde než v temné chatě uprostřed ničeho.
Ráno patřilo k jedněm z nejstudenějších na PCT. Vypadá to, že vybavení, které stačilo v Sieře se čtyřtisícovkami, nestačí v mokrém Oregonu. Při nejbližší příležitosti budu muset vytunit svoje vybavení o vložku do spacáku nebo novou karimatku. Ta stávající stejně vypadá, že už na ní lehávám minimálně půlku svého života.
Nehledě na chlad v chalupě se probouzím v obvyklý čas. Přítomnost a navíc neaktivita Honey bun a Propheta mě nejdřív znervózní, ale pak usoudím, že pokud se nehýbou oni, nemám důvod se hýbat ani já. Trpělivost nakonec dochází Honey bun, která byla stejně jako já delší dobu vzhůru a každou chvíli kontrolovala Propheta, jestli se tedy už vstává. Holt zavedené pořádky… Prophet nakonec dostává vyčiněno, že kvůli němu začínáme pozdě.
Rán v Oregonu se nemůžu nabažit. Slunce prosvítá stromy a ukazuje jejich podivné mechové ochlupení. Zelená barva je tu doslova všude. Brzy opět doháním Honey bun, která si dává svou pravidelnou dopolední pauzu. Vracíme se ke konverzaci o věcech, které máme v plánu po PCT. Prakticky každý už nějaký svůj malý (nebo velký) seznam má. Zvláštní, ale prakticky nikdo nepřemýšlí o dalším dlouhém trailu. (Tak trochu chápu proč.) Naopak se opakují položky jako trávit více času s rodinou, navštívit dlouho neviděné známé, vyřešit odkládané spory nebo návrat ke studiu. Vlastně jde jenom o rozdílné věci ze dvou okruhů: vztahy a náplň budoucího života. Co vím, tak jsem jediná, kdo má na svém seznamu takovou chuťovku jako bolestivou operaci zubů za sedmdesát tisíc korun.
Z mých roztoulaných myšlenek mě vytrhává nápis “the trail provides” připevněný na stromě. Brzy následuje zpráva “T-A-L MA-IC AH-AD” a pak další a další. Někdo si tu dal hodně práce, aby na sebe upozornil. Po pěti minutách a šesti cedulích opravdu dorážím k manželskému páru v důchodu, kteří se představují jako Ducky’s Mum a Ducky’s Dad. Ve svém provizorním stánku nabízejí hot dogy, limonády, chipsy a ovoce. I přes jejich smutné obličeje všechno odmítám a využívám aspoň pohodlné posezení, kde si dávám svůj oběd v podobě suché rýže. Nakonec mě ale alespoň obměkčí na domácí cuketový chlebíček. Duckyho rodiče zabíjejí čas trail-angelovstvím už osm let, od doby, kdy jejich syn šel v roce 2016 PCT. Svůj stánek mají po celou dobu skoro na stejném místě, jen poslední požár je donutil o lehký posun. V požáru ztratili i svoji dřevěnou lavici, na které sbírali podpisy. Duckyho táta si tak vyrobil novou a tu si teď pravidelně odváží domů, aby se historie neopakovala.
Po hodinovém odpočinku se zvedáme a vyrážíme směr spálená země. Následující čtyři míle vede trail přes apokalyptickou krajinu, kterou za sebou zanechal požár před dvěma lety. Prostředí jak z Falloutu má své vlastní kouzlo. Zatímco černá torza stromů trčí do nebe, země se pomalu poddává novému životu a sem tam se objevují trsy trávy. Jak pěst na oko je pak ve spálené zemi kvetoucí růžová květina. Ohořelé stromy jsou sice zajímavým motivem pro foťák, pro člověka se zažívacími problémy ale už tak příjemným prostředím nejsou. Během čtyř mil zrychluji krok na lehký poklus s jediným cílem. Dostat se někam, kde stromy poskytnou úkryt.
Oregon je kromě zelených lesů známý také množstvím jezer. Jedním s názvem Brahma Lake se večer nechávám zlákat a zatímco ostatní běží směr kemp, já regeneruji bolavé tělo v příjemné chladivé vodě. Celé jezero mám sama pro sebe a trail je liduprázdný, tak nikoho ani nemůže pohoršit, že se koupu na Evu.
3082,5 km ➡️ 3121 km
