Bída včerejšího dne pokračuje. Nechápu, jak je možné, že jdu neustále nahoru, když město je dole. Není špička hory, na kterou bych se nepodívala. Začínám navíc chápat, proč tolik hikerů tento úsek přeskočilo. Později se budeme v popisování terénu lišit, někteří ho označují za krásný a zábavný, já volím slovo brutální.
Okolní příroda vypadá, že se nejdřív setkala s kůrovcem a pak suchým lesem prošla vichřice. Stezka je navíc tak špatně přístupná, že se nikdo nezabýval odklízením. Takže obcházíte, přelejzáte, podlézáte a občas se taky ztrácíte. A napravo od sebe máte strmý sráz dolů.
Na trailu je nás v tomto úseku málo, a tak jdu celý den sama. Až později odpoledne mě dohání Američan z Washingtonu, section hiker, kterého jsem předešlý den využila jako posla. Dohání mě akorát ve chvíli, kdy ladně padám na zadek, potom co mi uklouzl sníh. Nic se mi nestalo, monstrum na zádech zafungovalo jako airbag na jedničku. Společně pak hledáme cestu sněhem a dostává se mi i názorné lekce, jak chodit po sněhu a nezabít se. Akorát i sám lektor při výuce mává nekontrolovaně rukama a snaží se zabránit pádu.
U vody se loučíme. Nehodlám si na záda přidávat další gramy a riskuji to s minimem vody. Cesta do města je snad nekonečná a kvůli převýšení (ano, pořád jdu nahoru) a sněhu trvá jeden kilometr snad hodinu.
U odbočky do města potkávám známé tváře. Holky už u Scout&Frodo vytvořily holčičí bandu a zatím jdou spolu, později narážím ještě na dva kámoše z Francie, kteří se u Scout&Frodo smáli pozůstatkům mé francouzštiny. Všichni Idyllwild vychvalují, zejména široký výběr restaurací a kaváren.
Od města mě ale ještě dělí sestup na parkoviště, kam evidentně míří i day-hiker přede mnou. Snažím se mu být v patách a pak se mu nenuceně nacpat do auta. O to se nakonec ani starat nemusím, dole ho totiž odchytává Patrik. Prakticky tak nastupuju do nastartovaného auta.
V Idyllwildu nás čeká ráj. Tohle malé roztomilé městečko žije z turistů, kteří sem míří za turistikou a lezením, nic tady tak nechybí. Po prvotní saturaci hamburgerem míříme do místního kempu, kde by měli PCT hikeři dostat fleka za 5 babek na noc. Pokud je místo. A místo mají – poslední tři. Stavíme tak stany na stanovišti vyhrazeném pro hikery a bikery – nejvzdálenějším koutku od vchodu, na kopci a vedle silnice. Jsou tady ale teplé sprchy a místní šerifská stanice poskytuje rady všeho druhu. Stíháme i prádelnu, ale zažrané špíny na koncích rukávu se už asi nezbavím. V koši s nalezenými kousky oblečení nacházím džíny a znovu si připadám jako kultivovaný člověk. Až na ty ponožky v sandálech, které doplňují můj outfit.
Večer zakončujeme v místní italské pizzerii vedenou skupinou Mexičanů a nákupem dvou nejvíce žádaných potravin na trailu, čokolády a čerstvého ovoce.
271,1 km ➡ 288,7 km + 5 km do města
