Prophet večer nedorazil na domluvené místo, a to jsme mu s Honey bun nechaly místo na stan (opět). O to více mě překvapí, když ho ráno slyším přes stěnu svého stanu. Je šest, takže dlouho předtím, než se dostávám do své provozní teploty, ale Honey bun je už skoro ready vyrazit. Prophet se u nás zastavuje ale proto, aby nás informoval, že airbnb, na kterém jsme se včera všichni domluvili a zabookovali, nevyužije a hodlá zůstat na trailu. Jsem zachumlaná ve spacáku, ale v duchu se Honey bun klaním nad její naprosto klidnou reakcí.
O tom, co se ráno stalo, moc nepřemýšlím, ale Honey bun to pěkně dopálilo, protože ji celé dopoledne nemůžu dohonit. Podíl na tom má ale i to, že mě bolí celé tělo. Poměrně velkou část rána přemýšlím, jestli mě víc bolí chodidla, kolena, kyčle nebo ramena. Dokonce se dvakrát zastavuji a přeskládávám batoh s nadějí, že to ubere váhu na zádech. Bederní pás už nemůžu víc utáhnout, tak si kolem boků vážu mikinu, abych dodala chybějící centimetry a abych snížila tlak na modřiny na bocích.
Na hodinkách mi svítí 15 kilometrů a 10 hodin dopoledne, když konečně doháním Honey bun při doplňování vody. Na místě je i Prophet, ale ten si udržuje dostatečný odstup a nakonec se vypaří, aniž by mě pozdravil. Nejspíš ho k tomu donutil pud sebezáchovy, protože přiblížit se k Honey bun se aktuálně rovná vlézt do klece k hladovému a rozzuřenému tygrovi. Objednané airbnb se už nedá zrušit, a tak nás čeká velká party s Netflixem jenom ve dvou. Co stálo za změnou názorů během 12 hodin, se už ale asi nedozvíme. “Takhle to bylo celou dobu. Řekne, že se něco udělá. Pak ne, ano a zase ne. A prý že by se měl zaměřit na jiný typ holek. Blbost. Typ holek tady není ten problém,” pění Honey bun.
Oběd protahuji co nejdéle to jde. Zaprvé se mi nechce šlapat do strašně dlouhého kopce a za druhé moje tělo stávkuje. Kopci se ale nevyhnu a trápím se s ním celé dvě hodiny. Na vrchol dorážím přesně v momentě, kdy začíná pršet. Dávám sbohem odpočinku a oblékám se do voděodolného oblečení. Poprvé na trailu můžu na batoh nasadit pláštěnku, která na mě čekala v balíčku v Ashlandu.
Déšť je sice neúnavný, ale ne nijak vydatný. Kašleme tak na nějaké ukrývání ve stanu a statečně si to štrádujeme dál. O našem rozhodnutí zapochybuji v údolí, kde se do mě opře ledový vzduch a vítr mi do obličeje nafouká dešťové kapky, které na promrzlé kůži nepříjemně štípou. Opravdu jsme v Oregonu uprostřed srpna? Na teploty pod 10 °C nejsem připravená technicky ani psychicky. Počasí má ale jednu vlastnost, kterou můžete adorovat nebo nenávidět, podle toho, zda je zrovna podle vašeho gusta. Je proměnlivé. Odporný vítr v jednu chvíli mizí a přede mnou se rozprostírá magické tiché údolí, přes které putují bílé mraky. Ptáci začínají opět zpívat. Je po bouřce.
Kempíme po 40 kilometrech nedaleko řeky s ledovou, až skoro horskou vodou. Jsme s Honey bun uvelebeny ve svých stanech, když na nás dopadá déšť z pětiminutové spršky. Asi abychom nebyly ochuzeny o mokrý stan. Ten můj je mokrý každopádně. Než dopíšu zápisky, musím otřít vnitřek stanu. Kondenzace bude asi síla. Balím spodek spacáku do pláštěnky od batohu a připravuji se na mokré ráno.
3121 km ➡️ 3160,8 km
