„Proč jsme si myslely, že PCT je dobrý nápad?“ slyším z vedlejšího stanu. „Protože jsme nevěděly, jak super je ležet doma na gauči,“ odpovídám Honey bun a schovávám hlavu do spacáku. Dnešek bude patřit k těm těžkým dnům na PCT. Řekněme, že to cítím v kostech. Nebo mi to naznačuje naprosto promočený stan a venkovní teplota 5 °C.
Vypadá to, že přes noc jsme se teleportovaly z léta do zimy. Balení mi trvá extrémně dlouho. Všechno mi z promrzlých rukou padá a stan vypadá, že jsem ho vymáchala v jezeře. Jakž takž se mi ho daří vecpat zpátky do obalu. Místo ultralehkého stanu teď mám dvoukilový balíček nepoužitelné tkaniny, ze které odkapává voda. Je nemyslitelné, abych si ho dala jako normálně do batohu, tak ho vměstnávám do jedné z bočních kapes. O tu se samozřejmě zaseknu při jednom z mnoha přelézání popadaných kmenů a roztrhávám si obal od stanu. Naštěstí to je opravdu jenom obal.
Celý den se strašně táhne a čím dál více zpomalujeme. Každý kilometr dneska vyžaduje snad dvojnásobné úsilí. Po třech hodinách mě přepadává vlčí hlad a protože dietní rýže došla, musím sáhnout po bramborové kaši. Hlad je navíc nejlepší kuchař, říká se, a tak do bramborové kaše přidávám tuňáka a kakao. Honey bun se na mě podezřívavě dívá a naprosto vážně se ptá, jestli nejsem náhodou těhotná. To sice nejsem, ale do půl hodiny tak vypadám. Kombinace to asi opravdu nebyla nejlepší, protože jsem nucena zastavit a počkat, než nejhorší křeče přejdou.
Z ničeho nic se u nás objevuje Prophet. Jeho pohled jasně naznačuje, že si je dobře vědom, že má máslo na hlavě, ale Honey bun není zrovna komunikativní. Veškerá dospělácká asertivita je tak na mně. Konečně z něj aspoň vypadává, že si přál zůstat co nejvíce na trailu a zastávka ve městě jde proti jeho představě PCT. Proč se o tom ale během týdne, kdy tlacháme o přespání v Bendu, nezmínil, z něj nedostaneme. Honey bun nakonec konverzaci uzavírá ultimátním „hike your own hike“ a propouští Propheta z mučícího křesla.
Na konci dne konečně vysvitne sluníčko. Na sušení stanu je už pozdě, ale aspoň můžeme naplno obdivovat další kus spálené země. V této sekci potkáváme hodně day-hikerů se psy a SOBO hikery. Jejich čerstvost a nadšení mi tam trochu lezou na nervy.
Večer nás čeká poslední výzva dne. Výstup do kopce ve vulkanické přírodě. Netrvá dlouho a začínám nadávat jak špaček. Tenhle typ trailu opravdu není nic pro mě. Strach z toho, že si vymknu kotník, je tak velký, že přehazuji do rychlosti „postižený hlemýžď“. Rychlosti ani nepomáhá velká zásoba vody a úplně promočený stan. Malou odměnou je aspoň výhled na Mount Washington s ostrou špičkou v dáli.
Na noc jsem pozvána do stanu Honey bun a jsem tak zachráněna od spaní pod širákem. Během noci opět padá teplota extrémně dolů, jsem tak ráda, že někomu můžu krást teplo. Chlácholím se myšlenkou, že zítra budeme spát v opravdové posteli, kde nám (snad) nebudou mrznout zadky. Zvažuji také nakup zimního vybavení. Jak se ukazuje, do srpnového Oregonu je nejspíše potřeba.
3160,8 km ➡️ 3199 km
