Ráno na pět minut vysvitlo sluníčko a tím to skončilo. Zbytek dne jsme se mohly kochat leda tak bílými výhledy do mraků jako piloti letadel. Celé dopoledne jsem se marně snažila vysušit stan od ranní kondenzace, ale marně. Když nás tak během oběda obklopil bílý mrak a kompletně zahalil jezero, od kterého jsme seděly jeden metr, bylo jasné, že mám poslední možnost. Od tohoto momentu moje tričko do města dostává novou funkci vysoušeče stanu. Rychle balíme, ale utéct tomu, co se na nás řítí, už nedokážeme.
Bouřka nás překvapuje uprostřed kopce, kde se není kde schovat. Rozbít kemp zde navíc taky nemůžeme, nemáme dost vody. Nasazujeme tak nepromokavé oblečení a pláštěnky na batohy a šlapeme dál. Zvládneme takhle ujít pět mil, než se mrak vyprší. Žádáme Garmin o přesnější předpověď počasí, ale možná by bylo lepší nevědět. Odpověď zní: „Bude pršet znova od dnešních osmi hodin a proprší celý zítřek.“ Nádhera!
Sundávám si nepromokavou vrstvu, ve které se začínám pařit, do uší si pouštím optimistický playlist a chystám se ukousnout co nejvíce z kopce před námi. Zastavuje mě radostný křik Honey bun, který se do téhle situace vůbec nehodí. Nacházím ji uprostřed houští, kde vesele sbírá ostružiny. Všem borůvkám kolem trailu jsem se pro jistotu vyhýbala, ale ostružiny si nejde s ničím splést, ne?
Z kopce zvládneme asi jenom 3 míle, než začne znovu pršet. Předpověď tentokrát lhala, je teprve sedm! Navíc to nevypadá na žádnou lehkou spršku, ale pořádnou bouřku se vším všudy. Mám oproti Honey bun náskok, zvládám tak stan postavit jakžtakž za sucha. Evakuuji se dovnitř akorát ve chvíli, kdy se poprvé zableskne. To Honey bun staví svůj stan už v silným slejváku. Všichni čerti se nad námi honí celou noc.
3238 km ➡️ 3269 km
