Budím se automaticky v 6:22, ale protože dneska máme dovoleno vyspávat, jen se otáčím na druhý bok. V polospánku vnímám, jak mi na stan tu a tam dopadají obří kapky následované tuctem jehličí.
O dvě hodiny později zjišťuji, že mě Honey bun nechala vyspávat, zatímco sama je už pěkně dlouho vzhůru. Na druhou stranu je tady signál, takže ji čekání zas tolik trpělivosti nestálo. Už začínáme polemizovat, že bychom měly vyrazit, když za a) začíná pršet a za b) za mým stanem padá suchý strom.
Po krásně teplé včerejší noci se slehla zem. Dnes nám Oregon naservíroval své typické mlhavé a mokré počasí. Teplota musela spadnout k ránu, protože si matně pamatuji, jak jsem si termo ponožky nacpávala pod tričko a kolem pasu obmotávala péřovou bundu. Začínám silně litovat, že nemám pořádnou karimatku. Moje ThermaRestka sice vyniká nezničitelností, ale nemění nic na skutečnosti, že ležím prakticky na zemi. Aktuálně na mokré a studené zemi.
Na zdolání 600 výškových metrů si opět pouštím mou oblíbenou Maxine Nightingale a v duchu si vykresluji, jaké všechny pokrmy budou mít ve vyhlášeném hotelu Timberline Lodge. Modlím se hlavně za vodní meloun.
Nad nějakými výhledy jsem už zlomila hůl. Možná i proto mi náhlý výhled na Mount Hood vyráží dech. Majestátní hora se špičatým štítem pokrytým sněhem se mezi zelenými kopečky možná až nevhodně tyčí. Výjimečnost takové hory v Oregonu dokazuje i na padesát aut, které obklopují Timberline Lodge. Hotel z Kingova filmu Osvícení bohužel/bohudík nemá žádnou děsivou atmosféru. Naopak, kdyby mi to mé bankovní účty dovolily, nikdo by mě odsud už nedostal.
Ubytování je sice nad můj rozpočet, obědový raut si ale dovolit ještě můžu. Navíc, jíst se musí a já podle zrcadla na záchodech vypadám jak chodící kostlivec. O rautu navíc kolují doslova legendy, vynechat ho by bylo něco jako jet do Francie a nedat si croissant.
Od jídelního stolu nás po třech hodinách vypáčil číšník. Vypáčení Honey bun z hotelu už je ale jiná věc. Po dlouhé diskuzi a smlouvání, že opravdu zůstat nemůžeme, slavím úspěch. Posouváme se o patro výše do kavárny na horkou čokoládu.
Prostory hotelu opouštíme po bezmála pěti hodinách se slzami v očích. Hodinky mi ukazují 11 °C, které půjdou nemilosrdně dolů. Večer roztahujeme z rána mokré stany. Vytvářím co nejvíce vrstev mezi zemí a mým močovým měchýřem a postupně na sebe skládám pláštěnku, karimatku, spacák, vložku do spacáku a polstrování zad z batohu. Rovnou si taky kolem boků vážu péřovku a přemýšlím, proč jsem nejela do Austrálie.
3370,3 km ➡️ 3388 km
