Honey bun mě budí svým pobíháním po pokoji v 6:30. Vyspávání se tak nekoná, jde se řešit logistika. Čeká nás velký skok z Cascade Locks v Oregonu až do White Pass ve Washingtonu. To, co na mapě vypadá jako celkem kousíček, je ve skutečnosti čtyřhodinová cesta autem. Jenže my auto nemáme.
Jako první zkouším štěstí u Trail Angelů, ale žádnému se překvapivě takovou trasu absolvovat nechce. Varianta je tak zkopírovat to, co dělají ostatní:
- Jet autobusem z Cascade Locks do Portlandu ($10)
- Z Portlandu jet vlakem do díry světa jménem Centralia ($35)
- V Centralii nasednout na autobus a vrátit se kus cesty do místa jménem Morton ($0)
- V Mortonu nastoupit do auta paní, která o sobě tvrdí, že je Trail Angel, ale za cestu k Walupt Lake či do White Pass si účtuje $50 za osobu.
Tahle drahá objížďka má dva problémy – je naprosto mimo můj rozpočet a za druhé autobus z Centralie o víkendech nejezdí. Už si začínám zoufat nad bezvýchodností situace, když záchrana přichází z naprosto nečekané strany. Jestli PCT zatím něco zvládlo, tak dokázat mi, že sprcha každý den je nedoceněný luxus, a že mám milionové přátelé. Odvoz do White Pass nám poskytne Eliska, moje dopisovací kamarádka, která žije v Portlandu a které se z nějakého nepochopitelného důvodu zdá den za volantem jako dobrá náplň soboty. Zvuk padajícího stresu z mých ramen jste mohli slyšet až v Čechách.
Úzkostná etapa s názvem „Co budeme dělat?“ končí až v poledne. Tak akorát, abychom rychle naskočily do autobusu do vedlejšího města a stihly nákup ve Walmartu. Všechno máme ťip ťop, zásoby na 5 dní naházíme do košíku během 20 minut a po menším nátlaku na pokladníkem se nám daří doběhnout autobus zpět. Na hotelu se mi pak daří urvat 20 minut nicnedělání, než se objevuje Jumbo a začíná okupovat moji postel.
Večer připravujeme věci na zítřejší odjezd. Než z Cascade Locks ale odjedeme, čeká nás ještě jedna důležitá věc. Oficiální uzavření oregonské části.
📍Cascade Locks
