Stojí přede mnou. Železný, dlouhý a opuštěný. The Bridge of the Gods. Přechod mezi Oregonem a Washingtonem. A pro mě důležitý milník na PCT. Nevím, proč je pro mě zrovna tento most tak důležitý. Zda je to jeho název nebo legenda, kterou je opředený. Vím ale, že Pacific Crest Trail by pro mě klidně mohl skončit zde.
Nevěřila jsem si, že to zvládnu přes poušť do Kennedy Meadows, pochybovala jsem nad svojí fyzickou kondicí v Sieře a nad zdravým rozumem v Severní Kalifornii. Ale teď tu stojím. Po čtyřech měsících, umorousaná, unavená a jiná. Na Bridge of the Gods vstupuji s nově nabytou pokorou. Oregon zklidnil moji uspěchanou mysl i bolavé srdce, dovolil mi se zastavit a poskytl mi svoji zelenou náruč během dobrých i horších dní. Ukázal mi, že není tak zlé věci pustit ze svých rukou a nechat je jen tak plynout.
Ve sluchátkách mi zní Maxine Nightingale a její píseň Right Back Where We Started From a svět se už nezdá tak černý. Možná komplikovaný, bolestivý a překvapivý. Možná občas udělá kotrmelec a zatřese vaším sebevědomím. Má ale také dar překvapit a postavit před vás něco krásného. Třeba the Bridge of the Gods.
Přejít po tomto mostě je nezapomenutelným zážitkem. Cítím absolutní štěstí a nemůžu se vynadívat na nádheru kolem mě. Opravdu jsem sem došla pěšky? 3459 kilometrů?
„My jsme to dokázaly! To, co jsme zažily, je na celý život. Za 20 let můžeme našim dětem říct, že jejich mámy zvládly něco takového a samy,“ přitočí se ke mně Honey bun. Nemůžu jen souhlasit. The Bridge of the Gods bude pro mě už navždy jedním z nejkrásnějších momentů v životě a důkazem, že sny nemusí zůstat jenom sny. Stačí jen trochu odhodlání.“
Ooh, and it’s alright and it’s coming on
We gotta get right back to where we started from
Love is good, love can be strong
We gotta get right back to where we started from
