Pokračujeme v putování po cyklo stezce a mučení našich chodidel. Ve vzpřímené poloze nás drží jen pomyšlení na opravdové jídlo a sprchu. Jsme už nedaleko civilizace, dálnici máme doslova na dohled, když potkáváme obří skupinu hikerů v opačném směru. Už na dálku nás informují, že tunel za 2,5 míle je uzavřený. Díky bohu že jsme je potkaly dřív, než jsme se vydaly stejnou cestou.
Dál tak pokračujeme dohromady jako jedna velká školní třída těšící se na palačinky. Všichni zůstáváme ve Washington Alpine Clubu, velké chalupě sloužící primárně PCT hikerům. Za 50 dolarů na noc dostáváme lůžko ve společném pokoji, sprchu, možnost jednoho vyprání, teplou večeři a snídani. Chata funguje napůl díky pomoci samotných hikerů, takže se povinně přihlašujeme k domácím pracím. Mám štěstí a vyfasuji lehký úklid společenské místnosti. O mytí nádobí a úklid koupelen se zápasy zrovna nevedou.
Dopoledne se nese ve znamení nutných příprav na další cestu: sprcha, pračka, nabití veškeré elektroniky a doplnění zásob. Odpoledne už ale řeším jednu stresující věc za druhou. Konec PCT je už prakticky na dohled a já musím vyřešit, co bude dál. Wi-Fi v chalupě není, takže se všichni pereme o ten malý signál, který tady můžeme chytnout. Na několikátý pokus se mi přesto daří koupit zpáteční letenky do Kanady i autobusy do/z Portlandu.
Víc jak dvě hodiny ale s Honey bun řešíme let z Vancouveru. Nedaří se nám najít žádný vhodný, který by zároveň nestál randál. Nakonec rezignuji a kývnu na lety, které jsou daleko za mými finančními možnostmi. Jinou variantu stejně nenacházím a takto budu mít aspoň parťáka, se kterým zaplním dny, jenž měly být společnou dovolenou.
K večeři nám servírují boží těstoviny a domácí brownie se zmrzlinou. S Honey bun si zapalujeme poslední joint a jdeme spát tak o 20 let starší, než jsme byly ráno.
📍stále někde na zkratce ➡️ Snoqualmie Pass (3855,7 km)
