Holka, která prý rozhodně nechrápe, nejenže lhala, ale taky mluvila ze spaní. Budíček v půl pátý je tak jen završení špatné noci. Ve 4:59 stepuju před Patrikovým stanem a důrazně poklepávám na hodinky. Dohoda zněla jasně: V pět vyrážíme.
Cílem je dostat se na San Jacinto a zpátky na trail, dokud je sníh tvrdý, aby Patrik nemusel vytahovat nesmeky z batohu a já nejela dolů po zadku, protože nesmeky nemám.
Dostat se do výšky 3302 m.n.m. nám trvá skoro 3 hodiny. Se sněhem nemáme větší problémy, až jsme z toho zaskočeni. Nervóznější jsme ale z toho, že všichni používají pro cestu nahoru i dolů tu samou cestu. Včetně Christoffera a Lisy, kteří jsou nejenom vybaveni nesmeky, ale mají i se sněhem mnohem víc zkušeností.
Po chvilce zvažování nakonec s Patrikem volíme pro cestu dolů druhou cestu. Ví se o ní, že je strmější, ale podrobnosti o sněhové pokrývce nejsou. Tu po chvíli vyhodnocuji jako bohatou, podle viditelných kouscích z ukazatelů leží na téhle straně hory přes metr sněhu. Trail prakticky neexistuje, držíme se stop odvážlivce před námi a kromě krátkého namrzlého úseku nemáme velké problémy. Chválíme si, jak dobře a rychle jsme tenhle vedlejší quest zvládli. To ještě netušíme, že si vyzkoušíme pravdivost rčení “Nechval dne před večeří” na vlastní kůži.
Sníh, zatraceně hodně sněhu, leží i na části PCT trailu. Menší i větší sněhová pole překrývají trail a občas zcela znemožňují pokračování po oficiální trase. S ubíhajícími hodinami je navíc chůze po sněhu čím dál tím horší a nebezpečnější. Některé úseky nejde zdolat jinak než po zadku. Lehám si tak na karimatku připevněnou k batohu a hole používám k brzdění a là lidské sáňky.
Postupujeme přesně opačnou rychlostí než padají sprostá slova na účet sněhu. A než se dostávám na konec sněhového úseku, obdarovávám se obří modřinou na stehně a odřeninou na koleni.
