Noc byla výjimečná jenom tím, že na Washington bylo strašný vedro a že jsme slyšely křik. Já jsem ho přisoudila člověku, Eggnado zvířeti a Honey bun neslyšela nic. Křik byl ale jednorázovka, zatímco vedro pokračuje dál. Trail ve stylu nahoru-dolů-nahoru taky zůstává.
První výstup je na pořadu dne hned z rána. Nad horami se vznáší kouř, ale přesto se nám dostává odměny v podobě krásného výhledu za ranního světla. Postupně klesáme k odbočce, která nám ušetří 9 mil, pokud se vydáme cestou vpravo. Zkratku si vybírají všichni, až na jednoho PCT hikera, který stále lpí na každém metru.
Zkratka nám sice ubere několik mil, stoupání si ale stejně musíme vyšlápnout. Prakticky po čtyřech lezu do strašného kopce. Mám tep 150 a hodinky zběsile pípaj. S vypětím všech sil dostanu tělo na vrchol kopce, kde se složím jak hromada neštěstí vedle Eggnado a Honey bun. Strašně se mi třesou ruce, vyhlašuji tak stávku a předčasný oběd. Holky si neodpustí trochu humoru a než mě opustí, dají mi řadu rad.
„Nehlaď jeleny wapiti, nejsou přátelští. Jsi součástí velké trail family a dva obří chlapi jsou jen pár minut za tebou. Máš u sebe velký nůž. Neber si sladkosti od cizích lidí, i kdyby ti je přímo nutili. A když přijde na nejhorší, tak máš chlamydie,“ předhání se Honey bun s Eggnado, kdo bude mít praktičtější radu.
K holkám se nicméně vracím v pořádku. „Máš úplně modrou pusu,“ vítá mě Honey bun. „O jezení rostlin na trailu jste nic neříkaly,“ odkazuje se na jejich poučení. Za chvíli máme ale modrou pusu všechny, protože narážíme na další nesklizené huckleberries. „To je zvláštní, že je nikdo nesnědl,“ diví se Eggnado a ukazuje při tom na dva stany velikosti mého pražského bytu, které stojí nedaleko. „Jsme na zavřeném trailu, po cestě sem jsme musely přelézt tři spadlé stromy a přebrodit řeku, protože most chyběl. Ti lidi ve stanech se pravděpodobně víc zajímají o drogy než o borůvky,“ myslím si já.
Po návratu na oficiální PCT Trail si děláme krátkou pauzu a já zhodnocuji stav mých nohou. Vypálené ponožky, škrábance a jizvy nejsou zrovna pohledné. „Ještě že bude zima, až přijedu domů. Žádné kraťasy a sukně,“ konejším se. „A taky se tvůj kluk s tebou rozešel, tak tě nikdo neuvidí nahou,“ přichází Honey bun s další dobrou zprávou. Na tuhle skutečnost nemám žádný argument.
Na hodinkách mám skoro 40 kilometrů, když konečně najdeme vhodné místo pro naše stany. Bolí mě celé tělo a nevím, jestli dřív řešit vystřelující bolest z mého chodidla nebo počínající záchvat úzkosti. Eggnado mi dává zázračný Tylenol, který by si měl poradit aspoň s tím prvním.
Už se zapínám do spacáku, když se zvenku ozve Honey bunin nervózní hlas: „There is an animal. I can see the red eyes!“ Chvilku ticha, které nastává, nakonec přerušuji já: „What do you mean by animal? Is it mouse or bear?“
„I don’t know. I can see just the eyes!“ začíná být Honey bun trochu agresivní. Pomyslím si, že rozdíl mezi myší a medvědem musí být zjevný i ve tmě, a pomalu lezu ze stanu stejně jako Eggnado. Světlo ze tří čelovek už bylo schopno najít majitele červených očí. „Fuck, it’s just a deer,“ konstatuje Honey bun zjevné. Eggnado už se neudrží a začíná se smát: „Do you want to come over?“ Honey bun na návrh přespání ve stanu Emily řekne jen „pfff“, ukáže na jelena sprosté gesto a zaleze do svého stanu.
3874,4 km ➡️ 3887,8 ➡️ pochybná zkratka ➡️ 3916,7 km ➡️ 3922,7 km
