Ráno se vypotácíme ze stanu jako tři uleželí zombie. Myší party nám v noci dala natolik zabrat, že hodiny spánku můžeme napočítat na prstech jedné ruky. Jídlo jsme ale uchránily. A ve stanech nemáme žádné díry, přestože jsme neohroženě spaly se sušenkami v batozích.
Na oficiálním PCT trailu dneska trávíme možná tak dva celé metry. Zatímco zbytek kempujících je už dávno na cestě, aby zvládla delší úsek, my odbočujeme a vydáváme se zkratkou, kterou Honey bun včera vítězoslavně objevila.
Zkratka nás nejdřív vede mezi mokré kapradí a vysoké jehličnany, které se skoro ztrácejí v bílé ranní mlze. Ticho, které naši cestu doprovází, jen víc umocňuje dojem, že jsme se právě ocitly ve scéně ze Stmívání. Tohle místo je prostě ideální pro upíry, kteří se skrývají před sluncem. Stezka nás ale neomylně vyvádí ven z lesa a po hodince už stojíme na štěrkovém parkovišti, které zeje prázdnotou. V mlze pokračujeme dál, jen kapradiny a stromy střídají keře a obří pavoučí sítě natažené přes silnici.
Dnešní putování končíme na křižovatce s dálnicí. Shazujeme batohy pod ceduli se zákazem stopování, skládáme trekovací hole a zvedáme palce nahoru ve známém signálu. První auto nám staví okamžitě, jeho posádka se nám ale chce pouze pochlubit, že také míří do přírody na nějakou malou túru. Rozmrzelost naštěstí brzy zahání Javier z Hondurasu, který lámanou angličtinou potvrdí naši kýženou cílovou destinaci.
Z konverzace, kde se ve městě zvaném Wenatchee nasnídáme, nás vytrhává pohled z okýnka. V Americe můžete najít opravdu vše, třeba i bavorskou vesnici uprostřed Washingtonu. Jmenuje se Leavenworth a chvilku jsem si kvůli ní myslela, že mám halucinace. Ale opravdu tam stojí, už od 60. let 20. století a je možná bavorštější než samotné Bavorsko.
Javier nám staví přímo před snídaňovou restaurací, kde ihned vzbuzujeme vlnu zájmu a naše oblečení vlnu odporu. Objednáváme si mix omelet, vajíček, palačinek a burgeru s hranolky, abychom se pojistily, že při následujícím nákupu nebudeme do košíku házet hlouposti. Což, jak víme, se stejně stane.
Poslední doplnění zásob je snad těžší než to první. Místo toho, abych labužnicky házela do košíku potraviny, které byly dosud moc těžké a luxusní, jen bezradně bloudím uličkami. Jestli mi PCT něco dalo, tak obrovskou nechuť k bramborové kaši, čínské polívce, tuňáku, Nutelle a sušenkám. Nakonec končím se zásobou jídla, která se na 3 dny zdá až příliš velká. Jídlo z původních obalů přebalujeme do plastových sáčků přímo před supermarketem, za pozornosti a znechucených pohledů nakupujících. Tady nás nikdo za náš výkon neobdivuje, jsme jen otrhané holky, které by potřebovaly vykoupat.
Od supermarketu se vydáváme na dlouhou cestu zpátky na trail. Přeskakujeme poslední uzavírku trailu, která sice lze obejít, náhradní cesta je ale něco, co by se dalo nazvat „bush walk“. Později potkávám holčinu, která se kousla a alternativní trail podnikla. „Šlo to. Brečela jsem jenom dvakrát,“ shrnuje s ironií. Jsem ráda, že jsem si tuto zkušenost odpustila.
Ve Wenatchee nastupujeme do autobusu směr Pateros, kde přestupujeme na druhý spoj směr Twisp. Tam konečně nasedáme do posledního autobusu, který nás odveze do vesnice s názvem Mazama. Po cestě se příroda za oknem postupně mění. Hluboké lesy mizí a objevuje se znovu holá vysušená zem, kterou po čase opět vytlačují lesy. Takový krátký výlet zpět do kalifornské pouště.
Zatímco já mám melancholickou náladu, Eggnado diktuje rodině obří seznam všeho, co chce k jídlu, Honey bun celý den popotahuje. Na nádraží ve Wenatchee to už nevydrží a rozbrečí se naplno. „Nejsem připravená odejít z trailu. PCT jsem si přála podniknout několik let a teď přemýšlím, jestli jsem do něj vložila všechno, co jsem mohla,“ vzlyká. „Je normální, že se cítíš smutná. PCT jsi plánovala strašně dlouho a teď je konec. Ale ber to tak, že sis své přání konečně splnila, bylo to úžasné, a teď se vytvořilo místo na další sen,“ snažím se ji uchlácholit a přitom vlastně popisuji svoje vlastní pocity.
3956,8 km ➡️ zkratka k dálnici ➡️ Wenatchee ➡️ Pateros ➡️ Twisp ➡️ Mazama
