Kempovaly jsme v myší díře hned vedle řeky. Moje nejoblíbenější kombinace – všechno jídlo muselo jít ze stanu (takže žádná půlnoční svačinka) a tekoucí voda mě nutila každých pět minut přemýšlet, jestli se mi chce na záchod. A jako bonus v noci zapršelo. Poslední vlhčené ubrousky jsem tak použila na usušení stanu.
Dnešek začínám jednou z mnoha Honey buniných zázračných pilulek. Konkrétně jsem do ruky dostala Tylenon s příměsí kodeinu, který by mi údajně měl pomoci s příšernou bolestí chodidel. Mít vystudovanou lékárnici po ruce má nejednu výhodu!
Vládu nad Washingtonem pomalu přebírá zima. Rána začínají být chladná a sluníčko musíme hodně prosit, aby se ukázalo. Po dlouhé době tak oblékám legíny a nepromokavou bundu. Ideální na „bush walk“, který nás čeká. Prodírání mokrými křovisky po dobu několika mílí dokáže hodně zacloumat rozpoložením. Obzvláště když po něm následuje výstup, na jehož vrcholu vás nečeká žádný výhled.
Během stoupání využívám nepropustnou bílou mlhu k fotografickým experimentům, ale na vrcholu se už přidávám k ostatním a při chystání oběda pouštím směrem k počasí pár nehezkých oslovení. Můj proslov o nutnosti spravedlivé odměny za výkon ale (velice pravděpodobně) vyprovokoval dvě věci. Zaprvé se u nás objevila rodinka neznámého ptačího druhu, který jsem si pro sebe nazvala jako divoké slepice, a zadruhé se mlha s mraky rozestoupily aspoň natolik, abychom viděly část hor pod námi.
Volám na ptačí rodinku „puťa puťa“, což v holkách vyvolává bouřlivé záchvaty smíchu. Slepice jsou ale zaujaty především naším jídlem rozházeným všude kolem, takže statečně ignorují smích i volání. Mají ale smůlu, já se nemám o co podělit, Honey bun má na svoje sýrové tyčinky až nezdravou fixaci a Eggnado se stále bojí, že jí dojde jídlo.
Po obědě se od holek odtrhávám a nabírám solidní náskok. Až takový, že během čekání na poslední americké silnici u Harts Pass sním všechny své svačiny na následující dva dny. Teď to není Eggnado, která se trápí nedostatkem jídla.
Harts Pass se řadí k dalším momentům, kde si uvědomujeme, jak blízko jsme konci. Otevíráme poslední trail register na americké půdě a pročítáme si zápisky hikerů, kteří měli, stejně jako my, Kanadu na dosah. V knize nacházím celý mix emocí – dojetí, radost, rozrušení, únavu, smutek i oddech nad tím, že už bude konec. Přidávám svůj podpis do bloku, sama si ale nejsem jistá, jestli moje poznámka „Two more days!“ má radostný, úlevný nebo smutný nádech.
Máváme poslední silnici v Americe a pouštíme se do posledního úseku dne. A jak mraky nad námi předpovídají, bude to mokrý závěr. Pláštěnky nasazujeme ještě, když máme silnici na dohled, a pak se už pouze mění intenzita deště. Průběžně procházíme lehkým poprcháváním, silným deštěm, slejvákem a mrholením. Když dorážíme na vytipované kempovací místo, už jen rovně stojím a snažím se zmenšit plochu svého těla, kam mohou kapky dopadnout.
Vyčerpané a mokré přijímáme informaci, že na naše stany v kempu už místo není, poměrně bez emocí. Výjimkou je jenom silné překvapení, jak jsme mohly dohnat skupinu, která na nás měla náskok přes čtyři hodiny. I když skutečnost, že v šest večer už polovina skupiny spí, nám mohla hodně napovědět. Nakonec krčíme rameny a vydáváme se k dalšímu místu, naštěstí jen 20 minut vzdálenému.
Stany stavíme rychlostí blesku za silného deště a ten večer z nich už nevytáhneme paty. K večeři si vařím čínskou polévku, kterou inteligentně jím vevnitř, čímž zhoršuji už tak příšernou kondenzaci. Zvenku mi tak na stan buší kapky vody a vevnitř mi na hlavu prší vysrážená čínská polévka. Nádhera.
Zatímco utírám polévku ze stanu, Honey bun začíná vydávat zvuky připomínající raněné zvíře. „Are you ok?“ ptám se. Honey bun evidentně na tuhle otázku čekala, protože ihned spouští litanii slov, kterou mohu zpětně jen těžko reprodukovat. Mohu však podat krátký a výstižný výcuc: „Ne! Všechno je úděsné! Je tady mokro, zima, žádné výhledy a prostě tak!“ Honey bunin proslov mě tak překvapil svojí emotivností, že nemám slov. Zvenku se ale jako odpověď ozývá cizí hlas: „Tohle jsem přesně potřebovala slyšet. Děkuji, že někdo řekl moje myšlenky nahlas!“ „Jestli nenávidíš tohle počasí, jsi tady v nejlepší společnosti,“ vítáme se smíchem neznámou hikerku, které patřil hlas a která si bez našeho povšimnutí postavila stan vedle nás.
4198,1 km ➡️ 4235,4 km
