Když se probouzím, venku lije jak z konve. Rychle kontroluji všechny rohy stanu, ale nikde nenacházím žádnou louži. Až jsem z toho sama překvapená. Sama rozhodně žádnou aktivitu vyvíjet nehodlám, takže v tichosti čekám na známé „pfůůů“ matračky, jasné znamení k pohybu. Místo toho se ale z obou vedlejších stanů střídavě ozývají vibrace budíků. Když se ani po 20 minutách situace nemění, vznáším zvědavou otázku, jaký je plán. Odpovídá mi jen výmluvné ticho. Chápu to tak, že nikomu se nechce z teplého spacáku do té mokré zimy tam venku.
Podle předpovědi počasí, kterou jsme si přes satelit vyžádaly, se dešti dneska nevyhneme. Zůstávat ve stanu a čekat na modré nebe by se tak mohlo lehce změnit na čekání na Godota. Nedá se tak nic dělat, už ve stanu na sebe navlékám nejteplejší oblečení, které mám, včetně péřové bundy, které následně překrývám nepromokavými svršky. Boty ale už nezachráním, ty jsou beznadějně promočené.
Navlečená jak cibule a s úplně mokrým stanem v batohu si dělám ráno ještě trochu těžší a přebírám si naši „malou“ holčičku Coksy. Tahle obří láhev šampaňského, kterou tři dny táhneme ke hranici s Kanadou, mi začíná lézt trochu na nervy.
Po dvou hodinách vycházíme z nejhoršího deště, zima je ale pořád příšerná. Jdu s ponožkami na rukou, abych vůbec mohla držet hole. Lehký déšť nás během dne potká ještě několikrát, nepromokavou vrstvu a pláštěnku tak vůbec nesundávám.
Dopoledne začínáme potkávat hikery vracející se od hranice a gratulace střídá gratulaci. Sama se necítím, že by bylo ještě k čemu gratulovat. Podle jejich slov to vyznívá, že Kanada je za nejbližší zatáčkou, přitom nám zbývá ještě 30 kilometrů.
Na trailu vládne podivná atmosféra. Velký mix nervozity, očekávání, radosti a smutku. Celý den je ve znamení jednoho velkého „last“ – poslední filtrování vody, poslední oběd z ešusu, poslední noc ve stanu, poslední kopání kočičí díry. Každý chce být už doma a zároveň zůstat zde. To druhé platí hlavně pro mě. Básnění ostatních o tom, jak se těší domů, mě bolí víc, než navenek přiznávám. Moje doma je jen vyklizený byt, žádné vyzvedávání na letišti ani vaření mých oblíbených jídel se pravděpodobně konat nebude.
Poslední výhled na hory kolem mě obrečím. Taková nádhera by si zasloužila bujarou radost, místo toho nás vede k zamyšlení, proč tady vůbec jsme. Proč nemůžeme být spokojené s obyčejným životem jako všichni ostatní? Žít poklidně, každý den chodit do práce, pořídit si rodinu a každý rok jet do hotelu k moři na dovolenou?
„Myslím, že je to tím, že mi máma umřela tak brzy. Nutí mě to žít život naplno, protože vím, že náš čas tady je kratší, než si myslíme,“ sdílí Honey bun. „Já jsem byla vychovávána v tom, že člověk se stane lepším jenom tak, že posouvá své hranice,“ navazuje Eggnado. Já sama nevím, co mě sem přivedlo. Hledání štěstí, nějakého smyslu života? „Podle mě je smysl života v následování hlasu svého srdce. Takže jsi tady správně,“ naklání se ke mně Honey bun, aby mi podala sušený ananas.
„Život je těžký. Ale my ne, my si ho uděláme ještě těžší. Tak že se rozhodneme přejít pěšky stát. A to ještě tak posraně velký stát jako Ameriku,“ uzavírá Eggnado.
Loučíme se s posledním kopcem a vydáváme se na dlouhý sestup. Den končíme v posledním kempu na území Spojených států. Ke hranici s Kanadou to máme necelých 6 kilometrů. Coksy se chladí před našimi stany.
4235,4 km ➡️ 4267,4 km
