Ráno se nese ve znamení velké nervozity. Stany skládáme jako první kolem šesté hodiny ranní. Překvapuje mě, že jsme jediné, které pospíchají do Kanady. Poslední balení batohu, poslední sušenková snídaně, poslední vyklepávání prachu z bot – moment je to tíživý i radostný. Ve stejný čas cítím smutek nad tím, že opouštím tohle místo, a radost z úspěšného dokončení. Dala bych vše za to najít takovou svobodu jako zde uprostřed divoké přírody v „normálním“ životě.
Vyrážím na poslední šestikilometrový úsek Pacific Crest Trailu. Vím, že je to minimálně hodina a půl, ale přesto tak trochu očekávám ceduli „Welcome to Canada“ za každým stromem. Honey bun z kempu vystřelila jako první, já jsem nejdřív vytáhla z Eggnado jídlo, protože jsem úplně na suchu, a pak se vydala za ní. Každá jdeme ve svém kokonu myšlenek a probíráme se svými vlastními pocity. Zpátky na zem nás vrací jenom stav trailu, který se zhoršuje úměrně s tím, jak se blížíme Kanadě.
Terminus na severním konci Pacific Crest Trailu mě překvapuje naprosto nepřipravenou. Poslední kilometry jsem přestala sledovat mapu, takže k monumentu na konci trailu, docházím s hloupým výrazem: „Tohle je ono?“ A opravdu je to ono, pětipatrový dřevěný monument značí konec tohoto dobrodružství, zatímco kovový stříbrný sloupek vedle něj označuje hranici USA/Kanada a obří cedule Welcome to Canada informuje ty, kterým to ještě nedocvaklo.
Stále jsem ještě v prvotním šoku, když mě dohání plačící Honey bun. Objímám ji s radostným oznámením: „My jsme to dokázaly“. Po pár vteřinách už ale taky brečím jak želva a brzy do naší brečící skupinky strháváme i Eggnado a neznámou holku, z které se nakonec vyklube promočená dívka ze stanu předevčírem.
Ukončení PCT je velká věc. Pořídit dokonalé fotky je velká věc. Je šílená zima, ale svlékáme legíny a péřové bundy, abychom mohly v kraťasech předvést opálené a vypracované nohy. Navzájem se fotíme a pak se necháme vyfotit společně. Otevíráme Coksy a celou láhev šampaňského vypíjíme. Dumáme, jakou moudrost napsat do úplně poslední trailové knihy. Pískotem vítáme každého příchozího a se všemi sdílíme radost a pocit podivné nevěřícnosti.
Po bezmála dvou hodinách uklízíme foťáky a cpeme prázdnou láhev od šampaňského do batohu. Pacific Crest Trail je hotový, zbývá ale ještě jedna důležitá část – dostat se do civilizace. Stojíme sice už na kanadské půdě, skutečné Kanadě jsme ale 12 kilometrů vzdáleny. Aneb stále jsme uprostřed ničeho, kolem nás jsou jenom lesy a o signálu si můžeme jenom nechat zdát.
V podnapilém stavu se loučíme se všemi přítomnými a vyrážíme na tříhodinovou túru směr kanadská civilizace. Naší povznesené nálady se nás okamžitě snaží zbavit zarostlá stezka plná popadaných stromů a přerostlých křovisek. Začínat zde, nejsem si jistá, jestli bych vůbec došla na začátek trailu. Vypadá to, že na údržbu tohoto trailu se někdo vykašlal už před hodně dlouhou dobou.
Stezka vedoucí do Kanady nás nejdřív protáhne křovisky, vyzkouší odhodlanost na rozbitém mostě a donutí vylézt do kopce (opět) než nás vyplivne na udržované cestě. Až v Manning Parku, první civilizaci na kanadské straně, nám dochází, jak moc jsme špinavé a jak moc vynikáme mezi ostatními návštěvníky. Na chvíli se dokonce stáváme středem pozornosti, když z batohů začínáme vyhazovat vše nepotřebné a zničené. Zjišťuji, že když máte jen pár věcí ve vlastnictví, vytvoříte si k nim silné pouto. Opravdu přemýšlím, že bych si zničenou karimatku, na které jsem spala pět měsíců, nechala, než mi Honey bun řekne, ať neblázním a zbavím se té smrduté věci.
Oblékáme se do nejméně páchnoucího oblečení a poctivě si myjeme horkou vodou obličej i ruce, výsledku to ale popravdě moc nepomáhá. Brzy zjišťujeme, že stopování nám na místě, kde neznají PCT, nevyjde, a tak se přikláníme k variantě číslo dvě. Zatímco já a Honey bun stojíme v povzdálí, necháváme Eggnado, aby zapůsobila svým šarmem a perfektní kanadštinou na místní. Chytá se starší žena jménem Jean, která se nabízí, že nás vezme do tři hodiny vzdáleného předměstí Vancouveru. Odtamtud si už díky městské hromadné dopravě lehce poradíme.
Z Jean se vyklube světem protřelá žena, která si ve dvaceti sedmi sbalila batoh a procestovala půlku světa. Na svém kontě má taky řadu různorodých zaměstnání od prodejkyně alkoholu, chůvy a lektorky kurzů ve věznici. Zvláště poslední pracovní zkušenost ji ovlivnila nejvíce, takže čas v autě věnujeme povídání o cestování a kriminálních činech. „Řekněte mi holky, která z vás si vyfotila moji poznávací značku, než nastoupila?“ mění Jean najednou téma a v autě se rozpíná nervózní atmosféra. Přiznáváme, že žádná. „A co byste udělaly, kdybych vás teď začala například obtěžovat nebo se vás pokusila unést,“ vyzvídá Jean dál. „Sundala si boty a omámila vás?“ snažím se odlehčit situaci. Holky se nervózně zasmějí, ale Jean se vtipem strhnout nenechá. „Víte, něco podobného se mi při stopování stalo. A zjistila jsem, že nejúčinnější je sáhnout po volantu. Nikdo se nechce vybourat, takže vás raději vykopne z auta,“ uzavře téma Jean a nám všem spadne kámen ze srdce.
Jean nás propouští na jednom z předměstí Vancouveru, prakticky před nákupním centrem. „Nezapomeňte, do třiceti život pořádně nakopněte a kariéře se věnujte až pak,“ loučí se s námi. „Příliš pozdě na tuhle radu,“ pomyslím si.
Přesouváme se na zastávku autobusu, kde lehce zapadneme do místního osazenstva. To, že nejsme pro ostatní bezdomovce konkurence, značí jenom naše cizokrajné přízvuky. „Jste byly asi někde kempovat, co?“ rozhodne se nakonec vyjasnit situaci drogami lehce omámený muž. „Ano, došly jsme sem až z Mexika,“ odpovídá vždy milá Eggnado. “Ale to jste přece nešly najednou,“ zasměje se muž. „Noooo, právě že šly,“ reagujeme a odpověď zní skoro jako omluva, že mu kazíme vtip.
Mám nesmírnou radost, když můžeme vypadnout ze smradlavého autobusu. I když, popravdě řečeno, aspoň částečně jsme zápachu pomohly i my. Na zastávce na nás už netrpělivě čeká Ron. Náš poslední Trail Angel, který nám na jednu noc poskytne střechu nad hlavou. A podle zpráv, které jsme od něj dostaly, taky pohodlné postele, horkou sprchu a domácí večeři.
4267,4 km ➡️ 4273,1 km + 12 km to Manning Park
