Po první noci u Scout a Frodo si stanovuji cíl pro další dny na treku – utéct lidem, kteří chrápou. Zdroj mé první špatné noci, postarší Švýcar, naštěstí vyráží dnes na trek.
Ráno se nese ve znamení nervozity a nadšení. Ti, co dnes startují, mají zpravidla už vše sbalené a třikrát překontrolované a nervózně pochodují po zahradě. Zbytek osazenstva na ně kouká s vědomím, že zítra budou ve stejné situaci. U Scout a Frodo mohou mezinárodní hikeři zůstat dvě noci, Američané jenom jednu. Znamená to tedy, že dopředu poznáváte svou hikerskou rodinu. Pokud někdo nebude vyvíjet extrémně nadprůměrný nebo podprůměrný výkon, budeme se neustále potkávat.
Loučím se s Australankou Lenou, která odchází se základní váhou 4,5 kila, Novozélanďankou Sam a Američanem Alexem, který vypadá, že PCT právě dokončil a rovnou se znovu vrátil na start. Alex už PCT jednou absolvoval a zvládl i Arizona Trail a Appalachian Trail. Je mezi námi tak nejzkušenější a nejspíš se nám rozhodl ukázat, jak bezdomovecky budeme brzy všichni vypadat.
Naši trail angels a jejich dobrovolníci nám připravují teplou snídani. Dostáváme právě dopečené skořicové muffiny, ovesnou kaši a Frodovu specialitu, kterou později hiker Vašek popisuje jako “nádivkový quiche se salsou”. Tato údajná genialita ale obsahuje pro mě až moc nebezpečných surovin.
Během předešlé noci také dorazili dva chybějící hikeři – Čech Václav a Japonec Hiro. Celkově nás tedy pod party stany strávilo noc 19.
Po snídani máme čas zařídit si všechny své “hikerské věci”. Mezinárodní hikeři si také mohou dát krátkou sprchu. Tuhle příležitost ale máme jenom jednu, takže si ji nechávám na další den. Místo toho vyrážím na poštu poslat domů další magnet na naši ledničku, obstarat si oběd v nedalekém supermarketu a podesáté zvažuji každou věc v batohu. Po několikátém povzdechu se mi Christoffer začíná smát. Tenhle veselý Dán žijící v Norsku je můj stanový spolubydlící a během prvního dne mi posloužil jako skvělý zdroj zábavy. Jednometrový nebo dvoumetrový nabíjecí kabel pro něj byla otázka doslova hamletovská. Nakonec beru do rukou místní předmět pýchy nebo studu čili váhu a jdu dát hlavu na špalek. Vážení je zajímavou kratochvílí pro ostatní, protože slibuje zjištění, že jsem na tom mnohem hůře než oni. Bohužel pro ně odcházím s naprosto průměrným výsledkem 7,8 kg.
Já s tímto výsledkem moc spokojená nejsem, a tak se na poslední chvíli rozhoduju poslat balík na začátek Sierra Nevady. Do balíku dávám také hodně z dovozeného jídla. Pokud půjde vše podle plánu, balíček si vyzvednu za 700 mil a měsíc a půl.
Večeře se u Scout&Frodo podává vždy v 6 večer. O hodinu dříve ale začíná nepovinný zábavný program v podobě lekce line dancing. Každý večer se Scout pokouší naučit novou skupinu zahradních squatterů dva základní tance. Nás po tom první prohlašuje za nejméně hudebně nadané hikery.
Ztrapňující taneční půlhodinka má posloužit k prolomení ledů. Následuje totiž okamžik, kdy si všichni sedáme na trávu do kruhu a na libovolnou část těla obtiskáváme smývatelné tetování. Ve vzniklém kruhu sdílení se vždy řeší dvě otázky: Proč jsme tady? A s kým bychom sdíleli nejkrásnější den na treku nehledě na to, zda je ta osoba reálná nebo naživu?
