V noci byla pěkná zima a vylézt ze spacáku chce strašný přemáhání. Naštěstí mám ještě Nutellu a můžu si udělat hezké ráno. Nastal ale konec snídaní ve spacáku. Už jsem v medvědím teritoriu, a tak všechno jídlo čeká venku. Vyrážím před sedmou a mám nasazené rukavice.
Všichni se znova potkáváme na úpatí hory Mount Williamson (2498 m.n.m.), kde si musíme zodpovědět hamletovskou otázku – vylézt nebo podlézt? Pod horou totiž vede tunel pro auta a spousta hikerů si tudy krátí cestu. Zatím nevidím důvod pro zkratky a velím vzhůru. Kupodivu se nikdo nevzpouzí. Naštěstí je krásný den a výhled ze shora je úžasný.
Po hoře musíme šlapat pět kilometrů po silnici. Trail je totiž uzavřený kvůli žábám a nikdo na něj nesmí. Alejandře se to moc nelíbí, tak jí říkám, že hikeři, kteří skáčou jako žáby, mají výjimku. Čtyři míle se jí ale asi skákat nechce a jde po silnici.
Na trail se vracíme přes oficiální kempoviště. Rozvětvená rodina Mexičanů si tady zrovna užívá víkend i s polovinou vybavení z domácnosti, které sem převezli třemi obřími auty. Alejandře se rozsvítí oči hned, jak je vidí, a vydává se popovídat s krajany. Vrací se zcela nepřekvapivě se dvěma vychlazenými mexickými pivy.
Následující část trailu si v duchu zapisuji jako zatím nejkrásnější a nejvoňavější. Kolem stezky kvetou desítky žlutých a fialových květin a žádnou z nich si dokonce nespojuji s obrázkem jedovatých rostlin na PCT.
Večer se s trojicí Alejandra, Mona a Andrew potkávám na dohodnutém místě. Stanovat budeme na prostorném místě schovaném mezi keři. Jídlo poctivě věšíme na strom. Víc než toto počínání mi ale přijde víc uklidňující, že Andrew spí pod širákem vedle mého stanu. Kdyby měl medvěd hlad, já rozhodně nebudu první volba.
617,8 km ➡️ 650,6 km
