Peklo horoucí! Zažívání zatím nejteplejší den na PCT a už v sedm ráno se peču ve vlastní šťávě. V poledne nacházím stín pod stromem, hned vedle vody, která má být podle mapových podkladů o dvě míle dál. Ale tady si ta voda celkově dělá co chce. Přidává se ke mně Kanaďanka Eggnato, která vypadá, že se na místě vypaří. Sedím si ve stínu s nohami ve vodě a svět by byl zase skvělý, kdybych si opět nevylila čínskou polívku na zem.
O hodinu později se zvedám a za další půl hodinu svého rozhodnutí lituji. V malém potůčku, který teče bůh ví odkud, si máčím hlavu a kšiltovku. Oddaluji tak vypaření svého mozku aspoň o trošku.
Vedro není jediný problém dneška. Nesnesitelné klima vyhovuje rostlině Eriodictyon parryi, v angličtině s roztomilým jménem Poodle-Dog Bush. Tahle vysoká kytka kvete fialově a smrdí jako tráva. Ani jedno by nevadilo, kdyby silně nedráždila kůži a nezpůsobovala extrémně prudké alergické reakce. Poodle-Dog Bush se většinou objevuje na územích, které byly zasaženy požárem, a dobrovolníci starající se o trail se jí snaží zbavovat. Což se jim na několika mílích úplně nepodařilo a Poodle-Dog Bush doslova převzal nadvládí. Jeden zdroj vody a kempoviště je kvůli tomu úplně nedostupné. Většina hikerů tento úsek obchází po silnici, najdou se ale tací (jako já), co se rozhodnou projít skrz a zahrají si tak Hledání min v nejvyšší obtížnosti.
Nevím jak, ale daří se mi projít, aniž bych se dotkla přímo kůží. Alergická reakce se sice může spustit i při dotyku pokožky s oblečením, které se Poodle-Dog Bush otřelo, po dvou dnech ale můžu říct: “Nada.”
Na noc si nacházím malý plácek bez téhle zatracené kytky. Vítá mě Američan Zen, kterého jsme už překřtili na Cookies Mana, protože všem nabízí sušenky. Já navíc dostávám i horkou čokoládu!
763,2 km ➡️ 795,4 km