Vstáváme ve čtyři ráno za svitu hvězd. Zbavuji se litru a půl vody, které jsem včera poctivě vytáhla do třetiny kopce. Evidentně jsem přesáhla váhu, kterou jsem schopná tahat na zádech.
Když vyrážím, je ještě tma jak v pytli. Výhoda chození za světla z čelovky ale je, že nevidíte kopec, který se snažíte vyšplhat. Vidím jen Alejandřinu čelovku několik metrů nade mnou a Moninu několik metrů pode mnou. Tohle chození za tmy by mi vůbec nevadilo, kdybych kvůli tomu nemusela vstávat dřív než slepice.
Navíc zjišťuji strašnou věc. Při včerejším nočním spěchu jsem zapomněla zabalit všechno jídlo do nepromokavého obalu a dopoledne nacházím v Haribo medvídcích mravence. Nedobrovolně tak dělám taxíka aspoň třiceti černým pasažérům. Teď nemám dost vody, ale na odpoledne si plánuji masovou vraždu.
Když se v poledne dostávám k vodě, mám už jazyk přilepený k batohu. Na další čtyři hodiny se uklízím pod strom, který poskytuje aspoň nějaký stín. Do půl hodinu v okolí vytváříme něco jako sraz špinavých bezdomovců a obsazujeme každý stín v dohledu. Skoro nikdo nechce být touhle dobou na přímém slunci.
Úspěšně spím až do tří. Pak nezbývá než se najíst, vše zabalit, vykopat si kočičí díru a vydat se dál. Dnes to balíme na jednom z větších kempovišť. Stavíme stany jen kvůli komárům, v mém jednoplášťovém se ale nedá vydržet a nezavírám ho. Mimochodem z mých Haribo medvídků se stal jeden velký medvěd. Mravenci, kteří nebyli dost rychlí, našli vevnitř dost ulepenou smrt. To mě sice zbavilo nálepky vraha, ale teď musím všechen ten dotěrný hmyz dostat ven.
916,4 km ➡️ 945,4 km
