Patrik mě budí v 6:30. Posílám ho… napřed. Když vylejzám ze stanu o 20 minut později, už tam nikdo není. Klasika.
Dneska je poměrně chladno a na kopcích pořád fučí, trhám tak rekord a celé dvě hodiny jdu v merino mikině. Za celý den jsem jen třikrát potkala Nicka, hikerským jménem Chestnut, jinak ani živáčka. Zažívám tak poprvé pocit být sama uprostřed divočiny. Obětovávám baterku v mobilu a poslouchám jeden podcast za druhým. Příroda je tu nádherná a stále poměrně hornatá, ale terén mě zabíjí. Celý den obcházím po úbočích jeden kopec za druhým, stezka vede po písčitém povrchu plném kamení a často ji okupuje bujná vegetace, zejména pichlavé kaktusy.
Zatím se PCT trail nijak neliší od stezek v horách, které znám z Evropy. Možná je tu jen víc písku místo bahna. Co dělá PCT těžším je ta hrůza, co si nesu na zádech. Už mám modřiny na ramenou a na bocích a každé nasazování batohu doprovází série nadávek. Nohy pořád drží, ale skutečnost, že jsem ze dne na den přibrala 14 kilo, nevzaly zrovna s povděkem. Se situací se ale nesmířil jenom jeden prst, který mě vytrestal obřím puchýřem. Shodou okolností je to prostředníček.
Chytám signál a dozvídám se, že Vašek je pořád den přede mnou. Jde stejným tempem, takže dokud nezastaví, nemám šanci ho dohonit. Udělal si zastávku v Julianu, městě, kam směřuje většina hikerů. Zaprvé doplnit zásoby jídla, za druhé se trochu zkulturnit a za třetí na domácí koláč zadarmo. Neustále počítám jídlo a vodu a zvažuju, zda sejít z trailu nebo pokračovat.
Situaci za mě tak trochu rozhoduje Minnie ve svém Mini Cooperu, která mi zastavuje hned, jak vstoupím na silnici. Minnie každý víkend tráví tím, že dělá taxikáře pro hikery a rozváží je mezi trailem a Julianem. Za svoje počínání navíc chce jen dobrovolný příspěvek na benzín. Trochu nečekaně tak dorážím do města, kam jsem vůbec nechtěla. Patrik na mě čeká v budově American Legion, kam jsem ho podle Vaškovy rady nasměrovala. Tahle veteránská organizace nechává PCT hikery přespat u nich na zápraží bezplatně, což se jinak v drahém Julianu hodí. V American Legion nám také vaří výborné hamburgery a vůbec jim nevadí, že u nich do sebe soukám koláč od proslulého podniku Mom’s Pie, který má každý PCT hiker zadarmo.
Během chvíle, co večeříme, se počasí venku změnilo z kalifornského slunečného na zamračené a studené amsterdamské. Očekává se déšť a teplota spadne v noci skoro k nule. My si z toho moc neděláme, protože máme spaní pod střechou a to je o hodně lepší než ve stanu, ale místní barman Howard a jeho filipínská žena Mo mají obavy. Oba nabízejí mně, Patrikovi a Novozélanďanovi Andrewovi noc u nich doma. V reálných postelích, s teplou sprchou a možností vyprat si prádlo. Nemusíme moc dumat, abychom řekli ano. Ihned zvou na návštěvu i svou kamarádku (Svět)Lanu, která před 40 lety utekla před komunisty. Zničehonic se tak ocitáme v dřevěném domku s výhledem na celý Julian, který obývá také velice přátelský a chlupatý mix zlatého retrievera a pyrenejského pasteveckého, Archie. Patrik dostává pokoj pro hosty s vlastní koupelnou, já ložnici pro hosty a Andrew zůstává na gauči s Archiem.
Mo je ukázkou filipínské přívětivosti, takže se po sprše scházíme u popcornu s proteinovým práškem. Přichází také Lana a její pětiměsíční štěně Vincent o velikosti menšího poníka. Zjišťujeme víc o fungování veteránské organizace, která se také stará o komunitní život Julianu. Smějeme se, že ne všichni obyvatelé vidí v hikerech zdroj příjmu, podle některých jsme totiž obyčejní bezdomovci. Argumentujeme, že to přece není pravda, všichni máme stany.
Během noci se počasí rapidně zhoršujeme. Jaký jackpot jsme vyhráli, ale zjišťujeme až ráno.
96,1 km ➡ 123,9 km
