Pamatujete si, jak Reese Witherspoon se ve filmu Divočina jde zaregistrovat do hostelu den předtím, než vyrazí na PCT, a paní se ji snaží přinutit, aby přiznala, že bude mít přes noc společnost? Když to neustále odmítá, slečna pozdvihne obočí a nakonec ji propustí. Ale zjevně si mysli své.
Tak přesně tahle scéna mi vytanula na mysl, když jsem počtvrté odpověděla na dotaz imigračního úředníka na letišti v San Diegu, jestli opravdu jdu sama. A jestli mám natrénováno. A jestli jsem si vědoma, že budu spát venku a nikdo mi nepomůže. Na moji odpověď, že tím si nejsem úplně jistá, protože jenom ve frontě z tohoto letu jsou další dva hikeři čekající na razítko do pasu, nic neřekl. Potřebný štempl jsem samozřejmě dostala, jen si říkám, jestli by pro bezpečnost americké půdy nebylo lepší si například nechat ukázat hikerský permit, než posuzovat kondici jedince přes plastové sklo.
Zpět ale na začátek. Cestu na začátek PCT jsem započala s modrou plastovou Ikea taškou na pražském letišti, kde jsem se zapojila do fronty na let do Londýna, který se jinak skládal z upjatých Britů a českého zájezdu postarších lidí s doprovodem všeznalého průvodce. Mé modré plastové zavazadlo bylo zváženo na krásných 11 kilogramů, což se dá vzhledem k tomu, že obsahovalo i jidlo na prvních 5 dni, krásný výsledek.
O samotných letech se toho moc zajímavého říci nedá. Asi lítám už moc často na to, aby byl let pro mě zajímavou událostí. Naopak jde většinou o několikahodinové utrpení, kdy si z neustálého sezení otlačím všechny části těla.
Do Londýna vyrážíme s půlhodinovým zpožděním, které se ovšem pilotům zvládá šetřít, a na Heathrow dosedáme o 2 minuty dříve oproti plánu. Díky skupince českých turistů nejsme ani ušetřeni obdivujícího potlesku pro piloty. V Heathrow zjišťuji, že je Londýn oproti Praze o hodinu opožděn, takže nasazuji šnečí tempo, abych si ukrátila aspoň něco z 4hodinového přestupu. Musím změnit terminál, takže mě čeká cesta autobusem i další kontrola zavazadel. Tou úspěšně prochazím, i když jsem si v batohu zapomněla litrovou láhev s vodou…
Svou pouť letištěm končím na Terminálu 5, který má sám o sobě asi 40 gatů rozdělených do 3 skupin, mezi kterými vás přepraví mini verze metra. Let do San Diega dostává gate mimo hlavní ruch terminálu. Ještě více tak vyniká nízký počet cestujících, kteří si za finální destinaci zvolili město na hranicích s Mexikem, jehož spřátelených městem je zábavou a drogy proslulá Tijuana. Poloprazdné letadlo možná netěší aerolinku, to samé se ale říct nedá o nás, turistech. Hned z kraje nás upozorňují, ať se alespoň do vzlétnutí držíme na přidělených sedadlech. Vteřinu po vypnutí povinnosti pásu se ale strhává boj o prázdné čtyřsedačky.
Na Heathrow přichází také první setkání s komunitou PCT. Podle karimatky-harmoniky, kterou hrdě používám k úlevě pro svůj otlačený zadek, mě poznává finský hiker a softwarový developer, který na svoje dobrodružství dostal placené volno, Jussi. Jeho nadšení z potkání dalšího blázna mu nebere ani to, že mu nejsem schopná říct, jaká je moje základní váha. (Pro ne-hikery: váha všech věcí, které táhnete s sebou, s výjimkou jídla, pití a toho, co máte na sobě.) Ukazuje mi tak aspoň svůj seznam vybavení s váhou u každé položky a zpracovaným grafem. V duchu se směju nad všemi vážnými otázky ohledně vybavení mé lékárničky. Ta Jussova totiž obsahuje jenom 4 položky včetně toho nejdůležitějšího – náplastí. Nakonec u mě objevuje zdroj jiného druhu informací a konečně se tak dozvídá, že na palubě letadla dostane zdarma teplé jídlo a po příletu ho čeká rozhovor s imigračním úředníkem.
U výdeje zavazadel v San Diegu se pak potkáváme znovu. Nevím, z čeho je v šoku více, jestli z toho, že už mám americkou simku, nebo že vidí někoho, kdo cestuje z plastovou taškou z Ikey. Podle bot a oblečení à la budoucí bezdomovec také identifikujeme dalšího hikera. Ten ale na moje veselé “Hi, how are you?!”, nereaguje a rychle od nás utíká pryč. Jestli tuhle taktiku bude praktikovat po celý trek, budu se možná moci chlubit tím, že jsem potkala držitele rekordu v rychlosti zdolání PCT.
Jak probíhala imigrační kontrola, jsem vám už povyprávěla. K dovytvoření atmosféry vám ještě prozradím, že jsem kontrolou zavazadel prošla i s několika kilogramy jídla a domácím banana chlebíčkem, což vše by se mělo nahlásit. A Jussi prošel s obřími cepíny v kufru.
