Naše nadšení z nadcházející návštěvy města by se dala krájet. Popravdě všichni potřebujeme sprchu jako pes drbání. Únosný level smradu přesáhnete, když začnete cítit sami sebe. A to se stalo asi před dvěma dny.
Sierra má jednu velkou nevýhodu. Města jsou od ní strašně daleko. Dolů sestupujeme přes Kearsage Pass, což je 13km zacházka. Jak velký peklo bude se přes Kearsage Pass vrátit zpátky na trail, nám dochází velmi brzy. Z třinácti kilometrů je totiž osm kilometrů kopec. My ho nyní sestupujeme dolů, ale za pár dní ho budeme muset vyšlápnout. A to s jídlem na 7 dní. Pere se ve mně vztek a zmar. Poušť byla v mnoha ohledech jednodušší.
Je pátek dopoledne a na stezce je pěkně živo. Kromě PCT hikerů jsou zde i day-hikeři a obyčejní Američané, kteří to zakempují u nejnižšího jezera. Největší překvapení je ale skupinka dvou jezdců a čtyř koní. Jednoho takového bych potřebovala jako šerpu!
Na parkovišti se vrháme na bear boxy, kde zpundrujeme všechno jídlo, co najdeme. Doslova jako zvířata. Až když je dílo dokonáno, někoho napadne, že se možná jednalo o jídlo day-hikerů, které si sem z neznámých důvodů schovali. Překvapivě se kvůli tomu vůbec necítím špatně. Bear boxy možná ochrání jídlo před medvědy, ale na hladové PCT hikery jsou prostě krátké.
Po krátkém dohadování se rozhodujeme, že dostopujeme do města Independence a poté budeme pokračovat do Bishopu. Independence nám nemůže mnoho nabídnout. Zastavujeme se na poště a benzínové stanici, která je zároveň jediným zdejším místem, kde se prodávají potraviny. Kupodivu mají i velký výběr suvenýrů. Do Bishopu je to další hodina stopem. Tentokrát na nás ale čeká plnohodnotné město s restauracemi, gear story a supermarkety.
Jumbovi a mně zastavuje Američan s pro mě neznámým přístrojem na tahači. Jumbo ihned identifikuje stavební techniku a zbytek cesty si s řidičem povídá o inženýrství. Já na zadním sedadle mám mezitím masivní infarkt. Nevím, zda kvůli přehřátí nebo kvůli přehlcení aplikacemi, ale můj iPhone přestal pracovat. Jednoduše řečeno nejde odemknout a displej si dělá co chce. Polévá mě studený pot, když mi dochází, že se bez telefonu nejenom nemůžu vrátit na trail, ale nemůžu dělat prakticky nic. Kvůli dvojnásobnému ověření se nedostanu ani na cloud, ani si kartou nekoupím přes internet nový telefon. Nepodívám se ani kudy do nemocnice, do které nakonec musím jít kvůli noze. Uvědomuji si, jak jsem na té malé věcičce závislá a jak je to v prdeli, když nefunguje.
Do motelu dorážíme tak, že se kolemjdoucích ptáme na cestu. Jumbův telefon je totiž pro změnu vybitý. Jako první si dávám sprchu, abych si promyslela další kroky. Pak si dávám pivo na nervy. Mezitím si hraju s telefonem, na kterém se mi aspoň podaří zapnout svítilnu. Pořád mám naději, že se telefon vybije a pak se vzpamatuje. A ono se to opravdu stalo! Myslím, že jsem během následujících deseti minut trhla rekord ve stažení těch nejdůležitějších informací, dat a hesel.
Na oslavu obživnutí mého telefonu vyrážíme rovnou na večeři do typické americké restaurace. Vymykala se ale velikostmi porcí. Nebo už jsme prostě tak vyhládlí. Po hamburgeru si objednávám další hamburger a misku Mac&Cheese na vrch. Když chceme další nášup, servírka nám trochu nervózně poví, že jim jídlo tak trochu došlo. Jak se to může stát? Každý z nás si objednal jenom tři hlavní jídla!
Kearsage Pass ➡️ Parkoviště
