Něco je strašně špatně. Jsou čtyři hodiny ráno a já jsem vzhůru, vyspalá a připravená vyrazit. Další hodinu koukám na hvězdy a odpočítávám, kdy ostatním zazvoní budík. V pět se konečně koná vstávačka a o hodinu později jsem já, Jumbo, Toasty a Mona na cestě do deset kilometrů vzdálené rangerské stanice. Naším cílem je zjistit, jestli můžeme získat permit na nejpopulárnější trek v Yosemitském národním parku, skalní útvar Half Dome.
V chladném vzduchu letím jako vítr a vedu skupinu. Jsem úplně první, kdo dneska prochází na trailu, takže jsem to já, kdo má čest vyděsit všechna zvířata. V ranním oparu postupně narážím na srnky a pár veverek, které mi dosti hlasitě vynadají za přerušení jejich snídaně. U rangerů jsem jako první, padesát minut před otevřením.
Odpovědět na naše dotazy přichází mladý pracovník národního parku. Nadšeni z informací ale nejsme.
- Zaprvé o permit na Half Dome je potřeba žádat dna dny dopředu on-line. V horách ale není žádný (jako fakt žádný) signál.
- Jestli chceme jít do Yosemite Village pěšky, musíme požádat o permit na John Muir Trail. (WTF?)
- Do Yosemite Valley můžeme dojet autobusem nebo dostopovat. V tom případě můžeme jít libovolný hike, který není omezen permitem.
- Jako PCT hikeři uz nemáme právo zůstat v Yosemite Village přes noc. Naše resupply zastávka má být totiž Tuolumne Meadows. Nic na tom nemění ani skutečnost, že v Tuolumne Meadows je momentálně pouze provizorní pošta, která navíc otevřela v době, kdy už na poslání balíku bylo pro nás pozdě.
Rozladění a s pocitem, že z nějakého důvodu se snaží PCT hikery držet dál od turistického centra Yosemitů, jdeme stopovat. Až v autě si uvědomuji, jak daleko Yosemite Village je. Hodinu jedeme s milou Američankou vracející se z túry, pak nám s Toastym staví James a Scott, dva kamarádi, kteří svým chováním a zjevem potvrzují všechny zakořeněné stereotypy. James je velký potetovaný chlapík s americkým truckem, ze kterého se line metalová hudba a ze zadního okénka kouká černý hafan pitbulovitého typu. Dělá nám místo v kufru a do rukou nám vtiskává plechovku piva z chladicího boxu, povinné výbavy aut v Kalifornii.
Z jízdy se stává nezapomenutelný a nejlepší stop mé stopařské historie. Z otevřeného zadního okénka máme skvělý výhled na celé Yosemity, včetně těch nejvíc turistických míst. Navigace pomocí papírové mapy navíc není Scottova silná stránka a nedopatřením nás tak dovezou přímo do centra Yosemite Village. Na rozloučenou dostáváme od toho velkého Američana upřímné obejmutí.
Jako první bereme útokem předraženou restauraci, poté předražený obchod s potravinami. Výběr jídla je ale super a dokonce jsem schopna obohatit svůj jídelníček o nějaké novinky. Největší radost mám ale z velkého balení sladkých briošek, které jsou v nabídce amerického pečiva něco jako zjevení.
Na ochomýtání v Yosemitech během vlny veder, která vyhnala teplotu nad 40 °C, nemáme čas ani náladu. Ikonu národního parku, horu Il Capitano, si ale nemůžeme nechat ujít. Je mi záhadou, jak tuhle prakticky hladkou svislou stěnu může někdo vylézt nahoru. Z představy, že tohle monstrum lezu bez jištění, je mi na zvracení.
Cesta zpátky na trail nám trvá hodinu a půl. Vracíme se akorát v době, kdy pošta v Tuolumne Meadows zavírá krám. Nebo spíš stahuje plachtu. Zmíněná pošta totiž funguje v provizorních podmínkách zahrnující jeden party stan, jednu uni buňku a jednu ToiToiku. Před dvěma lety strhl sníh původní budově střechu a protože pošta fungovala prakticky jenom pro PCT hikery, není její obnova zrovna největší prioritou. Zaměstnanci jsou tak odsouzeni pracovat v polních podmínkách. S rychlostí, jakou tady přistupují k opravám, tak budou pracovat ještě dlouho.
Děláme nejnutnější míle, abychom se dostali ze “zakázaného” prostoru a kempíme nejspíše tam, kde bychom neměli.
1508,4 km ➡️ Yosemite Village ➡️ 1525,2 km
