Šest ráno a nikdo nevstává. Nečinnost ostatních mě lehce znervózňuje, ale že by mě to donutilo vstát, to se říct nedá. Mám za sebou strašnou noc, kdy jsem řešila, jestli se upéct ve spacáku nebo ho rozepnout a nechat si vysát veškerou krev z těla komáry. Po půl hodině mám navíc další důvod k nervozitě – jsem poslední.
Nedaří se mi rozchodit špatnou noc, takže se táhnu jak smrad. A ještě zpomaluji, když jdu kolem Lake Aloha. Kolem tak krásného jezera snad nejde ani projít pomalu. Lituji, že jsme včera nedošli až sem.
Během předobědové pauzy doháním ostatní, kteří mě ihned informují o údajném zmizení Mony. Pravděpodobně je před námi, je zde ale také možnost, že špatně zahnula na jednom z rozcestí. V tom případě bude hodně naštvaná, až nás dohoní.
Oběd si dáváme na vrcholku Dicks Pass a debatujeme nad blížící se bouřkou. Zrovna si oblékám nepromokavou bundu, když se objevuje hodně naštvaná a hladová Mona. Ukazuje se, že byla tak zahleděná na jezero Aloha, že minula odbočku a zašla si 3 míle.
Utéct před bouřkou nestíháme. Jsme doslova přepadeni krupobitím a silným deštěm uprostřed sestupu dolů z kopce. Postavit stan nestíhám, přehazuji přes sebe a batoh aspoň Tyvek, co nejvíc se namáčknu pod strom a čekám. Když pomine nejhorší, pokračujeme dál. Akorát teď nejdeme po trailu, ale brodíme se řekou, která se valí z kopce dolů.
Mokrý a liduprázdný trail má určité kouzlo. Následující úsek se stromy pokrytým sytě zeleným mechem a houbičkami pak v odpařující se vodě vypadá doslova pohádkově. Malým vroubkem na vší té dokonalosti jsou jen mokré boty.
Rozhoduji se dnes ukončit trápení nohou dříve a kempím o 4 kilometry před naším dohodnutým místem. Později se ke mně připojuje i Jumbo, se kterým společně pokryjeme všechny dostupné kameny v okolí našimi mokrými věcmi.
Jumbo se akorát potýká s hikerskou krizí, a tak společně řešíme naši ubývající motivaci. Jumbovi nejvíc chybí rodina, která zrovna přivítala nový přírůstek, já se prostě jen nudím. Z velkého dobrodružství se trochu stala rutina a všechny dny mají nyní svůj pravidelný řád. Přestože je už skoro noc, míjí nás poměrně hodně hikerů. Mezi nimi i Luke z Nizozemska. Jeho se ovšem na motivaci pokračovat dál nemusíme ptát. Být s námi Alejandra určitě by zůstal.
Jak slunko zapadá, všechna odpařující se voda se vrací zpátky na zem. Rázem máme všechny usušené věci znova mokré. Otáčím spacák mokrou stranou dolů a zahajuji debatu, zda je větší pravděpodobnost uvidět dnes v noci medvěda nebo mimozemšťana. Zítra totiž opustíme území, na kterém jsou potřeba bear kanistry, a zároveň také území proslulé neobjasněnými úkazy. Zda je tady spojitost, netuším, ale Jumbo se rozhodl zvýšit pravděpodobnost ve prospěch druhého a balí jointa.
V noci doráží Toasty a roztahuje si spacák na kameni vedle mě. Vnímám, že není sám, ale jsem moc unavená, abych byť otevřela oči. Jumbo ho hlasitě vítá a vesele mu oznamuje, že je totálně zhulený.
1765,6 km ➡️ 1792,5 km
