Ráno mi všichni zcela nepřekvapivě utíkají, protože polehávám ve spacáku. Od včerejška není mému břichu hej a tak do sebe se sebezapřením soukám aspoň proteinovou tyčinku.
Přesto se dnešek nese ve znamení velkého očekávání. Konec Kalifornie! Jedna moje půlka pořád trochu nevěří, že existuje ještě nějaký jiný americký stát. Za tři neuvěřitelně dlouhé měsíce chození se z Oregonu a Washingtonu staly mýtické země, o kterých všichni mluví, ale nikdo je nikdy neviděl. Druhá půlka tajně doufá, že jen co překročím hranici, bude tráva zelenější, vzduch svěžejší a cenovky nižší.
Na oběd se zastavujeme ve stínu chaloupky, kterou dobrovolníci sami zrekonstruovali. Oceňuji především venkovní záchod s výhledem na pramen (a od pramene s výhledem na záchod) a kreativitu při výrobě střechy. Škoda jen že už nezbylo dostatek dřeva na podlahu.
Jen míli od chaloupky, v kopci, které v Oregonu údajně nejsou, je ale ona! Dřevěná cedule označující hranici Kalifornie a Oregonu. Zažívání neuvěřitelný pocit překvapení, že tady opravdu stojím a opravdu jsem sem dokázala dojít po vlastních. Zdá se mi strašně dávno, co jsem si balila batoh na první den na PCT a dumala nad každou sebemenší věcí. Teď nejvíc připomínám bezdomovce, moje ultra drahé vybavení vypadá jako by si prošlo válkou ve Vietnamu a půlka mojí aktuální váhy tvoří kalifornský prach.
V krajině se žádná velká změna samozřejmě neudála. O čím dál menším převýšení napovídá jen rostoucí denní kilometráž, kterou denně zvládám ujít. 40 kilometrů už se nezdá jako nedosažitelná meta. Oregon možná přeběhnu!
2697,8 km ➡️ 2736,6 km
