A to je prosím konec!
Je mi jasné, že spousta z vás se mě bude ptát, zda Pacific Crest Trail za to stál nebo jestli bych ho šla znovu. Stálo a znáte to, nikdy neříkej nikdy. Trail mi hodně dal i vzal. Ztratila jsem spoustu kil a všechny svaly z horní poloviny těla, získala namakané opálené nohy a vlasy mi dorostly do původní délky. Vzdala jsem se stabilního zázemí a opustil mě člověk, kolem kterého se točil můj dosavadní svět, dostala jsem ale možnost nahlédnout na svět z úplně jiného úhlu. Utratila jsem veškeré své úspory, ale potkala neuvěřitelné množství nových lidí a s mnoha z nich navázala přátelství. Čekaly na mě špatné i osamělé dny a celé moje tělo mě bolelo, vždy ale přišel někdo, kdo mi pomohl. Stres mě několikrát dostal skoro na kolena, ale zjistila jsem, jak úžasné přátelé mám.
Zkušenosti z Pacific Crest Trailu jsou nepřenositelné. Každý jeden hiker prožije svoje vlastní PCT, řeší jiné problémy, těší ho jiné věci a odnáší si svůj vlastní zážitek. Každý rok je trail jiný a příroda si dělá, co chce. Můžete se snažit připravit na všechno, mít naplánováno vše do posledního puntíku, ale život vám stejně přinese novou překážku. Jestli mě PCT něco naučilo, tak je to popustit uzdu a nechat věci se jen tak dít. Brát věci s pokorou, za pomoc pořádně poděkovat a nebýt lhostejný k ostatním. Protože jestli něco skutečně platí, tak je to citát Woodyho Allena: „Chceš-li pobavit Boha, řekni mu své plány.“
Osobní komentář
Pacific Crest Trail pro mě znamenal velké dobrodružství. Z mého velkého snu se ale přesně po třech měsících vytratila radost. Konec dlouholetého vztahu přes telefon pro mě znamenal velký zásah, který posunul vnímání trailu do úplně neočekávané roviny.
Od zmiňované události se situace dlouho nevyvíjela úplně nejlépe. Rovných 17 dní jsme byli pod silným stresem kvůli požárům, kouři a uzavírkám trailu. Něco, co se může zdát jako maličkost, byly ve skutečnosti komplikace, které nás nutily každý den znova a znova vyhodnocovat, zda je ještě na PCT smysluplné a zdravé zůstávat. Ačkoliv jsme se vyhnuli samotným požárům, nebezpečný kouř se linul na míle daleko a kvůli větru bylo prakticky nemožné odhadovat, kde se objeví nebo jak dlouho se bude nad námi vznášet. Neustále se měnící podmínky na trailu a s nimi spojené problémy se zásobováním a dopravou si začínaly vybírat daň a mnoho hikerů letošní PCT vzdalo.
Já se představy dokončit Pacific Crest Trail nechtěla vzdávat, ale v jednu chvíli jsem si musela přiznat, že mě moje tělo možná nepustí přes Oregon a moje cesta skončí u Bridge of the Gods. Problémy se žaludkem a zažíváním mě stály několik kil a každý den na trailu byl fyzicky náročnější a náročnější. Jen těžko se mi hledala psychická síla na to dotáhnout trail hlavou. Dlouhé traily jako Pacific Crest Trail evokují představu divoké přírody a úniku od každodenní rutiny. I když je tato idea z části pravdivá, je zde i druhá strana. Například enormní vzdálenost od rodiny a přátel, kteří jsou kvůli časovému posunu a absenci signálu nedosažitelní.
Dlouho jsem přemýšlela, zda tuto část prožívání do zápisků přidat. Nakonec jsem si uvědomila, že není důvod PCT vykreslovat jako pohodovou procházku lesem. Nakonec byste ještě mohli také dojít k závěru, že je to dobrý nápad! Takže aby bylo jasno: „PCT není žádná dovolená, je to zatracená dřina s 12hodinovou pracovní dobou, která vysaje finanční konto, zkrátí váš věk na dožití o pár let a připraví vám pár psychických výzev.“ Pacific Crest Trail je nádherný, divoký, přátelský, nevyzpytatelný a magický. Je ale také zatraceně dlouhý, osamělý, náročný a plný horších i špatných dnů.
Pacific Crest Trail vám ukáže, co je pro vás opravdu důležité, a kdo jsou ti nejmilovanější, které jste doma nechali. Dokáže vám ale také, že svět je plný skvělých lidí a že pokud správně požádáte, bude vám dopřáno.